26. ROČNÍK VÝPRAVY ZA POZNÁNÍM - cestovní zpráva 2020
Přátelé, kamarádi,
další vydařený ročník Výpravy za poznáním už je za námi a opět byl velmi zajímavý. Etapy byly o něco kratší než jiné ročníky, ale je to tak lepší. Není kam spěchat, důležité je kochat se malebnou krajinou, což jsme poctivě prováděli. Pitný režim je třeba dodržovat, na to jsme také dbali. Neb jak jsem již dříve někde pravil – pít se má a pít se musí, by se dodalo tělu tekutiny patřičné. Tak.
Přesun na základnu v Šonově se obešel bez problémů, ubytování bylo velice liberální, což nám nesmírně vyhovovalo. Jen co jsme si na to zvykli, byli jsme tu jako doma. Strava prostá, leč chutná, spíše domácí kuchyně, porce slušné, ceny též. Pivo výborné. Pochvala patří panu průzkumníkovi, jež se po příjezdu na základnu v kolektivu řádně prezentoval a tudíž dostál se ctí svým povinnostem.
Ještě než se pustím do dalšího popisu, je spravedlivé zmínit jednu zásadní změnu v dějinách cyklistiky CTS. Letos poprvé už tři muži osedlali elektrokola. To samozřejmě vneslo paniku mezi ostatní a dokonce se objevily i známky nevole. Což lze pochopit a dá se celkem s úspěchem očekávat, že příští ročník přinese podobné překvapení. Hlavně po zdolání druhé etapy, která byla dle hodnocení účastníků nejnáročnější v historii našich výprav. Zde některé opravdu přešel smích a nutno uznat, že to žádná legrace nebyla. Takže po této zkušenosti se již budou trasy lépe zvažovat. Raději o pár kilometrů delší, ale v pohodě. To jen tak na okraj.
První etapa byla v podstatě po rovinách, s malým převýšením na rozjezd plně vyhovujícím. Vydali jsme se méně frekventovanými cestami do pevnosti Josefov. Cesta probíhala v klidu malebným krajem s vyhlídkou na občerstvení, jehož se nám v hojné míře dostalo. Pevnost jsme si projeli celou, včetně vojenského hřbitova. Protože téměř nikdo z výpravy zde ještě nebyl, bylo si co prohlížet. Nakonec jsme si skoro celý Josefov projeli po obvodovém valu v příjemném stínu stromů. Poté jsme zvolna vyrazili na zpáteční cestu.
Hned na konci Josefova nás čekalo nemilé překvapení. V této části je nějaký autodrom nebo co a nějací nadšenci tu řádí s vojenskou technikou. Jelikož je pořád mokro, byly na cestu vyhrnuty masy tekutého bláta, do něhož si nikdo netroufl vjet. Tak tu byla „velmi" oblíbená Prasečí stezka. Úzká pěšinka v kopřivách a křovinách metr od řeky. Dobré to bylo. Jako bonus kousek za tímto místem průzkumník defektoval zadní kolo. Po krátkém boji několika mužů s tímto strojem jsme usoudili, že má zadní kolo homogenní, protože plášť zarytě odmítal opustit své umístění. Už jsme to chtěli vzdát a nechat zoufalého průzkumníka svému bídnému osudu napospas v houštinách, ale nakonec s nelibostí zvítězil týmový duch. Při posledním pokusu za použití velice hrubého násilí se plášť podvolil a oprava mohla být úspěšně dokončena.
Cílem zpáteční cesty byla přehrada Rozkoš. Jelo se pohodlně bez dalších nepříjemností s vidinou příjemné koupele ve známé přehradě. I když jsme značnou část po jejím břehu po bahnitých prasečích stezkách poctivě obkroužili, vlahá koupel nám byla nakonec odepřena. Každý přístup k vodě byl obsazen rybáři, a kdo by chtěl mít v dupě háček. Tak jsme koupel znechuceně zavrhli a pokračovali do cíle.
Jelikož jsme se vrátili poměrně brzy, dali jsme si chutnou krmi, doplnili tekutiny a někteří vyrazili do blízkého okolí za vojenskými pomníky na bojiště z prusko – rakouských válek v roce 1866. Po návratu jsme pokračovali v posezení v příjemném hostinci. Ujeto70 km
Druhá etapa již byla podle oprávněných obav náročnější, i když skutečnost předčila očekávání. Cílem bylo pohraniční opevnění a tvrz Dobrošov. S veselou myslí vyrazilo mužstvo do Nového Města. Toto se jeví ze severní strany velice malebné, a proto zde bylo muži pořízeno mnoho fotografií. Odtud již začalo první drastické stoupání k bývalým lázním Rezek. Zajímavé místo. Další, ještě horší stoupání od lázní do Obce Blažkov. Bahno, klády, kopec. Zvládli jsme to a pokračovali po silnicích na rozhlednu Sendraž. Hodně vysoká, výhledy pěkné. Byla vidět i nová rozhledna na Velké Deštné a celkové panorama Orlických hor. Od Sendraže jsme sjeli do obce, kde jsme si dopřáli příjemného občerstvení. Zase obžerství.
Odtud jsme si užili několikakilometrového sjezdu. Bohužel byl draze vykoupen dalším dlouhým stoupáním do České Čermné. Když se všichni vydrápali na horizont, začínali mít někteří kamarádi už strhané rysy a jejich tváře nevěštili nic dobrého. Nutno dodat, že oprávněně. Proto jim bylo z bezpečnostních důvodů zatajeno pozdější vražedné stoupání. Další postup na Dobrošov byl v klidu. Bohužel tvrz je zavřena, probíhá rekonstrukce. Tak jsme si prohlédli objekty jen zvenku a sjížděli kolem bunkrů do Bělovsi. Zde byl uzavřen most a museli jsme improvizovat. Podívali jsme se ke křížovkářskému pramenu Ida, ale byl to smutný pohled. V altánku byla jen ulomená trubka. Ostudný přístup. Dále jsme pokračovali okrajem města do Náchoda k pivovaru. Opět bylo zavřeno. Tak dál.
Dalším cílem a nejvyšším bodem letošní výpravy byla Jiráskova chata nad Dobrošovem. Lesní asfaltová cesta vypadala dobře, tudíž jsme chutě vyrazili vpřed, leč již s mírným optimizmem. Bohužel jen tak vypadala. Za každým posledním horizontem bylo další a další a ještě větší stoupání. A pořád a pořád. Nahoru vyjeli nejrychleji e-bikeři, kteří kamarádsky čekali na ostatní, které na posledních metrech obětavě povzbuzovali. Což se kupodivu nesetkalo s jejich pochopením. Každý další dojedvší cyklista vrhal po kamarádech nelibé až vražedné pohledy. Toto nevděčné chování jim bylo velkoryse odpuštěno. Další kousek ještě horšího stoupání a byli jsme na vrcholu. Výhledy z rozhledny byly vcelku pěkné. Po občerstvení zoufalství poněkud opadlo a všichni se uklidnili, aby ne s Lachoutem v břichu. Překvapivě už nikdo nechtěl věřit, že to bylo stoupání poslední.
Zkonzumované jídlo a nápoje vrátily mužům opět dobrou mysl a sílu do života. Mírným sjezdem příjemnými polními pěšinami jsme se dostali do Jizbic. Cyklista, jehož jsme zde potkali, nás odradil od použití turistické stezky do osady Peklo, kterou jsme se chtěli vydat. Tak jsme dle rady sjeli po silnici, čímž jsme si vychutnali několikakilometrový sjezd. Tím bylo definitivně zapomenuto celodenní kopcové příkoří a některým mužům se i mihl letmý úsměv po tváři. Z Pekla už to bylo jen s kopce až do cíle.
Zde se už rožnilo prasátko, k jehož konzumaci jsme se rádi přidali. Toto jsme spláchli lahodným mokem a bylo nám dobře. Ujetých poctivých 57 km.
Třetí den byla tradičně v plánu kratší etapa, neb odpoledne byl čas na návrat domů. V plánu byla cesta do Babiččina údolí, kde také někteří ještě nebyli, což hraničí s kulturním barbarstvím až ignorantstvím. Toto bylo nutno okamžitě napravit.
Počasí nevěstilo nic dobrého, ale přesto jsme se vydali na cestu. Hned z kraje přišlo poněkud nečekané stoupání. Ježto bylo poměrně krátké, nedošlo k žádnému brblání. Další cesta pokračovala už celkem příjemně po silnicích do Červené Hory. To byl nejzazší bod a odtud vedla cesta lesem kolem řeky Úpy až do Babiččina údolí. Bylo zde poměrně málo lidstva, což jsme kvitovali s povděkem, tudíž jsme mohli v klidu zhlédnout všechna kultovní místa, konkrétně od splavu až po pomník stařenky s mládežníky. Ale to už nás lákala vůně občerstvení od mlýna, k němuž jsme ochotně usedli.
Posléze se začalo podezřele kabonit, tak jsme raději pokračovali v návratu s tím, že bychom zmoknout nemuseli. Sotva jsme dojeli k zámku Ratibořice, začalo mírně pršet. Asi chyba v metrixu. Lesní cestou, pod ochranou korun stromů, jsme celkem za sucha dojeli na okraj České Skalice. Jelikož předpověď nevěstila nic dobrého, rozhodli jsme se vyrazit nejkratším směrem k cíli. Cesta za mírného mrholení nám ubíhala, ale poslední dva kilometry už pršelo opravdově. Přijeli jsme navlhlí, ale to už bylo vcelku jedno, protože jsme se převlékli a hurá domů. Ujeli jsme ten den na kole 35 km.
Ještě jsme si dali poslední oběd a přestalo pršet. Toho jsme využili a naložili bicykly na vozy. Rozloučili jsme se s příjemnou základnou a jejím personálem a vydali se na cestu domů.
Soubor ke stažení [ velikost: 10041 B ]