17. ROČNÍK VÝPRAVY ZA POZNÁNÍM - cestovní zpráva

BROUMOVSKO 2011

" TENTO ZPŮSOB LÉTA ZDÁ SE BÝT PONĚKUD NEŠŤASTNÝM" 

* cestovní zpráva *

Na tento ročník se přihlásilo poněkud méně účastníků než loni. Tedy jen osm. V pátek vyrazily na cestu jen dva vozy. Při tradiční zastávce na Kocandě se překvapivě ozval průzkumník. Ač odhlášen z letošní výpravy, přijel sám na poslední chvíli s tím, že se zúčastní alespoň dvou dnů. Byl pochválen za nebývalou loajalitu. Poté skupina již tří vozidel vyrazila na cestu do Broumova. Jízda proběhla bez problémů. Ubytování v Hynčicích bylo uspokojivé, v přízemí hospoda s levným pivem, ochotný vedoucí, pouze stravování zde nebylo. Protože večer se nám už nikam jet nechtělo, použili jsme vlastních zásob, jež měl každý dostatek. Poté jsme sešli do přízemí na pivo, u něhož jsme konstatovali, že to letos pěkně začíná.

 1. den - 2. 7. – 67 km 

Ráno byla poměrně zima, ale nepršelo. Jak jsme později cestou zjistili, bylo pouze třináct stupňů. U piva je to celkem uspokojující hodnota, ale pro výlet na kole nic moc. Přibalili jsme do zavazadel teplé bundy a vyrazili vstříc dobrodružství. Projeli jsme Broumovem a vyrazili ke skalám, jež se tyčily v dálce před námi. Pod skálami, na malebném místě Amerika, došlo k první prekérce  na kole pana Zdenka. Opět podceněná příprava. Šlo jen o „drobnou poruchu“, což bylo rozpojení řetězu. Mechanici výpravy se ihned dali do šetrné opravy za použití profesionálních nástrojů. Jelikož se to zrovna stalo u konírny, kde nějaký neodsunutý a nerudný německý kulak zapřahal koně, zapůjčili si od něj vhodné nářadí, to je kladivo a sekeru. Zatímco se těmito jemnými instrumenty snažili provést opravu, ostatní se bavili mužovými nadávkami, kterými nejdříve častoval koníky a poté je přesměroval i na upocené montéry. Zatímco kůň si z toho nic nedělal a klidně si dále přežvykoval, našim chlapcům se to moc nelíbilo. Nakonec jejich pachtění přece jenom slavilo úspěch. Vrátili vercajk, muž s povozem vyrazil k Broumovu a naše výprava do skal.

Hned na počátku cyklostezky jsme si přečetli varování, že trasa je pouze pro zdatné cyklisty. Některým se ihned nadmula pýchou hruď, jelikož jsme se za tyto považovali a vrhli jsme se do sedel. Stejně, jak jsme svižně nasedli, tak po pár desítkách metrů jsme stejně svižně sedla opustili. Následovalo tlačení kol na vrchol skal. Po vítězném výstupu jsme se těšili na sjezd, jenž nám měl být odměnou za způsobená příkoří během výstupu. Ale chyba lávky. I pěší turista musel by dbát při sestupu nejvyšší opatrnosti, neboť stezka se vinula po samých balvanech. Přesto nás několik zocelených tento adrenalinový sjezd podstoupilo.

Dostali jsme se na malou asfaltovou silničku, po níž jsme malebným údolím mezi krásnými skalami dojeli až ven ze skal. Přesto, že slunce stále svítilo, museli jsme použít bundy. Sjeli jsme do Police, kde jsme vyhledali vhodnou restauraci, v níž jsme požili něco silné česnečky, jež nás postavila na nohy. Po této příjemné přestávce jsme vyrazili k Adršpašským skalám. Do skal nás na kolech nepustili, neb je to zakázané. Pořídili jsme alespoň něco fotografií a dali se na zpáteční cestu. V Teplicích jsme si udělali plánovanou odbočku na zámeček Bischofstein. Cesta tam byla do nepříjemného kopce, opět došlo i na tlačení a brblání slabších jedinců. V restauraci jsme se příjemně občerstvili. Protože už nám byla dosti zima, došlo i na panáky, jež nám vrátily dobrou náladu. Romantické Černé jezero ve skalách u zámečku některé z nás naplnilo romantickými dojmy, ti obhroublejší nechápali, proč jsme zde. Proti gustu žádný dišputát, jak praví klasik.

Z Bischofsteinu jsme se vraceli do Teplic stejnou cestou, což nás obměnilo pěkným sjezdem. Protože se začalo nebezpečně mračit, vyjeli jsme nejkratší cestou do Hynčic. Plánovaný závěrečný výjezd na Ruprechtický špičák byl zamítnut, jelikož tonul v nízko položených mracích, jež nebezpečně sestupovaly do údolí. Proto i zastávka na večeři byla vypuštěna a zvýšenou rychlostí jsme pádili na ubytovnu. Sotva za posledním opozdilcem zapadly dveře, začalo pršet. Spokojenost s tím, že jsme nezmokli, převažovala nad prázdnými žaludky. Ty jsme posléze ošálili potravinami z našich zásob a posléze i pivem v hospodě.Výhled z okna nevěstil nic dobrého, hory zmizely v mracích a příští den nevěstil nic dobrého. Co bude dál, vyřešíme až ráno. 

2. den - 3. 7. – 50 km (vozy) 

Do prdele, už je to tady. Mraky až na zem, déšť. Na kopcích mlha, že i ptáci chodili pěšky. Doufali jsme, že během snídaně se to nějak změní, ale nestalo se tak. Svolán brífink, co dál. Protože to nevypadalo, že by se počasí umoudřilo, dal pan vedoucí hlasovat, co dál. Jeho návrh, že nemá cenu na nic čekat a že si trasu projedeme vozy, byl přijat až na pana Frantu. Ten se rozhodl vyvolat vzpouru a jako jediný navrhoval, že déšť nevadí, že pojedeme v pláštěnkách. Tato provokace pana vedoucího natolik rozlítila, že vyloučil pana Frantu z dalšího hlasování. Ten, brblajíce něco o demokracii, pokračoval v okusování prošlé klobásy. Tím pádem již zbytek brífinku proběhl hladce.

Po vydatné snídani jsme se rozdělili do dvou vozidel a vyjeli do Broumova. Rozhodnutí pana vedoucího se, jako vždy, ukázalo jako správné, neboť pršet nepřestávalo, spíše naopak. Nejdříve jsme si prohlédli z vnějšku klášter a jeho okolí. Jelikož jsme nechtěli čekat až otevřou, a stejně nikdo dovnitř nechtěl, odjeli jsme na exkurzi do pivovaru Olivětín, od níž někteří hodně očekávali. Vaří se zde pivo Opat, jímž jsme ostatně prolévali hrdlo po celou výpravu. Exkurze byla opravdu naplňující a pánové byli nadmíru spokojeni, zvláště poté, co došlo na degustaci. Vysmolená hrdla těchto si opět přišla na své. Akce nám zabrala dvě příjemné hodiny, zatím co venku chcalo a chcalo.

V pivovaru jsme skončili po poledni, což byl čas k obědu. Ten jsme se rozhodli absolvovat na skalách na chatě Hvězda. Protože bylo hnusně, nebylo tam mnoho návštěvníků, a tudíž jsme byli brzy obslouženi. Personál nás zaskočil svoji ochotou a vstřícností. Krmě byla chutná, pivo též. Po obědě si někteří prohlédli vrcholy skal a poutní místo kapli Hvězda. Sjeli jsme zpět dolů do Police a vyhledali muzeum slavné stavebnice Merkur. Zde se nám líbilo a ti, jimž ještě paměť slouží, si sentimentálně zavzpomínali na mládí.

Stále pršelo a tak jsme se vydali hledat historickou kovárnu. Tuto jsme posléze našli, až když jsme kolem ní několikrát projeli. I přestože bylo zavřeno, pan majitel nám kovárnu ukázal. Jakmile zaregistroval náš nelíčený a odborný zájem, vpustil nás i na půdu chaloupky, kde měl zajímavou veteš a kovářské výrobky. Poté jsme se již vrátili na ubytovnu. V hospodě jsme pojedli něco klobás a dali si pivo. Mezitím nás opustil průzkumník, který se musel vrátit do zaměstnání plnit náročné národohospodářské úkoly.

3. den - 4. 7. – 53 km

Další ráno nebylo o nic lepší, než to předešlé. Ale zatím nepršelo. Protože nás čekala náročná cesta do Polska na rozhlednu Wielka Sowa, počasí se nám moc nelíbilo. Nakonec jsme se rozhodli, že to zkusíme. Až na hranice cesta celkem dobře ubíhala. Když jsme však dojeli do města Nowa Ruda, začalo pršet. Ukryli jsme se ve stánku občerstvení, který byl, bohužel, ještě zavřený. Asi po půl hodině přestalo pršet, ale okolní hory tonuly v mlze a tudíž se ukázalo, že výjezd na rozhlednu by se zjevně minul účinkem. Brífink, práce s mapou. Jedna polovina pelotonu to chtěla otočit a vrátit se zpět. Druhá se také chtěla vrátit, ale připadalo jim zbabělé jet zpět po stejné trase. A protože druhá skupina byla bohužel průbojnější, prosadila cestu dále, ale pouze kolem hranic na první cestu přes hranici.

Chvíli po odjezdu do pustého pohraničí začalo mírně mžít. To už první jedinci vyjmuli svoje pláštěnky. Projížděli jsme téměř opuštěnými vesnicemi a s obavami sledovali neustupující hradbu mračen. První větší déšť jsme přečkali v autobusové zastávce. Když déšť polevil, pokračovali jsme dál. Sotva jsme sjeli na kraj další vsi, začalo opět pršet, a to dosti. Než jsme našli nějaký úkryt, byli jsme mokří. Asi hodinu jsme postávali v různých trapných úkrytech, ale obloha nevěstila nic dobrého. Protože pohled na oblohu nenaznačoval změnu k lepšímu, vyhlásili jsme stav ztroskotání. Mokří jsme už stejně byli, takže nebylo co ztratit. K hraničnímu přechodu zbývalo asi deset kilometrů. Vyrazili jsme voda nevoda. Na hlavní silnici byl dosti hustý provoz a voda, stříkající za kamiony, zaplnila na nás místa, která ještě byla doposud suchá. Po opuštění hlavní silnice začalo dosti prudké stoupání starou poštovní cestou ke státní hranici. To nás aspoň zahřálo. Když jsme se vyhrabali na vrchol kopce na hranici, bylo nejhorší za námi. Už zbýval jenom sjezd do vlasti. Byl dán rozchod a každý vyjel na poslední část trasy podle svého uvážení s tím, že se sejdeme na ubytovně. U první restaurace se Franta rozhodl, že ač moker, musí mít řízek a vtrhl do první restaurace, kde konečně ukojil své nízké pudy.

Když jsme se poté sešli na ubytovně a osprchovali ze sebe písek a různá svinstva, učinili jsme zásadní rozhodnutí. Původně jsme měli jet domů až ráno, ale protože bylo teprve patnáct hodin, bylo domluveno, že pojedeme raději hned. Takže jsme vše sbalili, uhradili dlužnou částku za ubytování a chutě vyrazili domů. Tentokrát jsme jeli přes Polsko, což bylo o něco rychlejší, než po naší straně.

Poslední zastávka proběhla na Kocandě, kde jsme se navečeřeli a oficiálně zakončili letošní výpravu za poznáním.

Soubor ke stažení [ velikost: 48640 B ]