18. ROČNÍK VÝPRAVY ZA POZNÁNÍM - cestovní zpráva 2012

R A L S K O  2012

… dívejte se kolem sebe a zamyslete se nad tím, co tu dříve asi tak mohlo být … 

* cestovní zpráva *

18. ročník VZP je již za námi a je možno konstatovat, že tentokrát nám počasí přálo podstatně více, než loni. I přes noční bouřky bylo velmi teplo, takže jsme si užili i dostatek koupání. A to hlavně proto, že bylo inteligentně zvoleno ubytování na koupališti v Zákupech. Holt komu čest, tomu čest.

Odjížděli jsme ve středu 4. 7. odpoledne. Na místě srazu došlo k mírné nekázni, neboť osádky dvou vozidel se dostavily o něco dříve a ukryly se za hřbitovní zdí. Jednalo se o snahu vyvolat v osádce velitelského vozu nevoli, což se samozřejmě nepodařilo. Chování osádek obou buřičských vozidel jsme ihned odsoudili a označili za trapné. Po standardních formalitách jsme odjeli do Olšan, kde byl vzat na palubu pan Mirek. Ten s námi po delší době vyrazil do světa a doplnil tak počet členů výpravy na dvanáct. Pak už jen tradiční zastávka na Kocandě a už jsme pelášili směr Zákupy. Těsně před cílem nás v Mimoni nepříjemně zaskočila objížďka. Po menších peripetiích jsme se přece jen dostali šťastně do cíle.

Ubytovali jsme se ve dvou celkem pěkných chatkách po šesti lidech. Na této plovárně byla i restaurace, kam jsme ještě týž večer vyrazili, abychom spláchli únavu z cest. Domluvili jsme si zde stravování a poseděli u dobrého moku. V restauraci byly rovněž vybrány peníze za ubytování. Jako vždy, s obvyklými problémy u lakomých jedinců.

Po návratu do chatek jsme požili ještě něco domácího alkoholu, pohovořili a odešli na lože.

1. den - 5. 7. – 75 km 

Ráno nás přivítalo pěkné počasí a paní, jež si přišla pro peníze za ubytování. Čekala nás celkem dlouhá etapa na bývalé vojenské letiště Hradčany. Zásobili jsme se pitím a dalším důležitým proviantem a byl dán povel „Ke strojům“. Prvním cílem na trase byla Česká Lípa.

Hned po startu jsme si střihli menší kufřík, ale jen v Zákupech. Takže trapné posměšky nebyly na místě. Do Lípy jsme dorazili bez problémů, dokonce jsme našli i klidnou cyklostezku před městem. Průjezd městem z počátku probíhal poklidně, ale později jsme usoudili, že bude vhodné položit dotaz na nějakého domorodce. Los padl na vysportovaného staříka, jenž nám poradil cestu z města. Zároveň nám vysvětlil, že naše plánovaná cesta údolím Peklo není vhodná a je i zakázaná. Tak jsme se rozhodli zákaz respektovat a dále jsme pokračovali podle pokynů výše zmiňovaného staříka.

Cesta do prudšího kopce nás přivedla do malé obce s romantickým jménem Kvítkov, kterou jsme jen projeli. Před Zahrádkami jsme odbočili ze silnice do malé a malebné osady, jež se zove zajímavým jménem Karba. Ta se nalézá na začátku výše uvedeného údolí Peklo. Do údolí jsme se spustili pěknou pěšinkou zakončenou schody. Pěkná cyklistická lahůdka. V Karbě jsme si vyfotili skály s chaloupkami i další interesantní scenérie. Pak jsme údolím pokračovali dále do zámku v Zahrádkách. Na konci Karby byl pěkný viadukt.

Zámek je vyhořelý a pomalu se pokračuje na jeho rekonstrukci. Projeli jsme si park a prohlédli si ho aspoň z venku. Bylo zřejmé, že stavební práce postupují pomalu. Naše další cesta vedla k Novozámeckému rybníku. Zajímavá je výpusť, vytesaná ve skále, která je technickou památkou. Po prohlídce tohoto místa jsme se usadili v blízké restauraci na první občerstvení.

Po této přestávce jsme se vrátili kousek k zámku a odtud pokračovali pěknou starou alejí do Holan. V jednom místě jsme odskočili na malou tvrz Jiljov. Z ní se zachovala jen malá část, vytesaná do skalního suku. Místo se nám líbilo a tak jsme jej prolezli a nafotili. Vrátili jsme se zpět na silnici a pokračovali dál směrem na Jestřebí.

Cesta nás vedla přes pole a lučiny po příjemných zkratkách. Nikde jsme se od trasy neodklonili a tak jsme se ocitli podle plánu v Jestřebí. Zde si většina mužů vyběhla na zdejší zříceninu. Stihli jsme to na poslední chvíli, protože po prázdninách obec tuto zříceninu uzavřela. Z bezpečnostních důvodů. Skála se pomalu rozpadá a i schodiště nebylo moc bezpečné.

Poté jsme se ve vedlejší vsi zastavili na další krátké občerstvení a po něm jsme se již vnořili do bývalých vojenských lesů. Následovala desetikilometrová příjemná jízda do Hradčan.

První, co jsme spatřili po příjezdu do obce, byl rybník. Hned bylo jasné, že kázeň je neudržitelná. To se již někteří muži nezadržitelně vrhli do vln. Ti, co zůstali na břehu, je zatím častovali žertovnými poznámkami. Plavci se, po odstranění pijavic, tvářili osvěženi. Nyní jsme se konečně mohli vydat k našemu dnešnímu cíli, k opuštěnému vojenskému letišti.

Letiště má velice barvitou historii. Zájemce o detaily nechť si je po večerech vyhledá na internetu. V současnosti je opuštěné. Spatřili jsme zde jen jedno malé letadlo. Podívali jsme se na úly, které jsou nyní uzavřeny. Ve dvou jsou pily, jinak je tu mrtvo. Též jsme si prohlédli místa, kde se točil film Tmavomodrý svět. Nakonec jsme letiště projeli celé dokola.

Na zpáteční cestě jsme se ještě stavili v Mimoni na zmrzlinu a vrátili se do Zákup. Zde si někteří zaplavali a poté se šlo do restaurace. Den dopadl dobře, jen v noci byla dosti silná bouřka.

2. den - 6. 7. – 90 km

Slunné ráno, po bouři ni stopy. Po klasických přípravách jsme se opět vydali na cestu. Přes Mimoň do Kuřívod, kde jsme měli domluvenu prohlídku expozice pyrotechnické asanace Ralska. Pán nás již čekal, aby nás počastoval zajímavým výkladem o dané problematice. Bylo to velmi zajímavé a poučné. Též jsme se od něho dozvěděli, že cíl naší další cesty již neexistuje.

Jedná se o tankovou střelnici Vrchbělá, která byla zrovna srovnána se zemí, aby uvolnila místo pro nějaký volnočasový areál, nebo jak se tomu teď nadává. Po příjezdu na ono místo jsme se přesvědčili, že zde opravdu zůstaly jen hromady suti, jež zbyly z bývalých objektů tankové střelnice. Jako náhradou se zde muži podívali na dakarskou Tatru, s kterou tady trénovali. Celkově nic moc a tak jsme se vydali dále na další střelnici Židlov.

Kousek jsme se vraceli po stejné cestě kolem utečeneckého tábora. Dříve v tomto bývalém vojenském objektu byl umístěn podzemní sklad jaderných hlavic. Pokusili jsme se k němu dostat, ale kolem je nový plot a tak z toho nic nebylo. Jeli jsme tady dále přes další střelnici Jezová, která byla na prostoru vsi stejného jména. Z té zůstaly jen trosky několika budov, které si někteří zájemci prolezli. Přesto pohnutou historii toto místo bylo velice malebné.

Další přesun do výše jmenované obory a další střelnice Židlov. Ve zrušené osadě Horní Krupá se nám podařil malý kufřík. Dostali jsme se omylem do obce Rokytá. Toho jsme využili k občerstvení před zavřenou hospodou a k doplnění vody před jízdou do další pustiny. Tak jsme se kousek vrátili a pokračovali po správné trase. Podle plánu nás měla cesta dovést do obory Židlov, ve které jsou vypuštěni zubři. Shodně s předpokladem jsme se ocitli před uzamčenou bránou do obory. To nás samozřejmě neodradilo a jali jsme se i s koly zdolávat oplocení obory. Během této komické akce bylo pořízeno mnoho zdařilých momentek.

Po překonání překážky jsme pokračovali blátivou lesní cestou na vlastní střelnici. Okolní stopy po činnosti zubrů zde byly nepřehlédnutelné. Ale samotný dobytek naštěstí spatřen nebyl. Asi po třech kilometrech jsme se konečně dostali na normální cestu. Oproti příjemnému stínu v lese zde celkem nepříjemně pražilo slunce. Nejvíce trpěl pan Marek, jenž cestou přes oboru pásl hovada. I na této střelnici byla pěkná panoramata a milosrdná příroda již zcela zahladila stopy po řádění vojsk.

Při výjezdu na nejvyšší místo obory, kde jsme měli odbočit, pan Luboš píchl kolo. Po zalepení duše jsme pokračovali náhradní cestou, protože po původní trase byl dosti striktní zákaz, včetně závory. Zase kvůli zubrům. Takže jsme se ukázněně vydali po náhradní značené cyklotrase. Po několika kilometrech, při sjezdu lesní kamenitou cestou, pan Miloš poprvé píchnul kolo. Po opravě jsme asfaltku opustili a poslušni značené cyklotrasy pokračovali polní cestou. Ta se po pár set metrech nenápadně rozplynula v lese a dále nevedla. Po odstranění dalšího defektu pana Miloše bylo rozhodnuto, že se raději vydáme po vlastní ose, nedbajíce podezřele značené trasy. Dobře jsme učinili. Bez problémů jsme se napojili na původní trasu. A poučení? Příště je každý zákaz pro nás výzva. Vzpomínáte na Podyjí? Tam nás mezi Lukovem a Čížovem potkalo něco podobného. Tak to ne!  Uf! Zase zbytečné emoce. Tak zpátky.

Další cesta už proběhla bez problémů. Od opuštění problematické cyklotrasy následoval asi třináctikilometrový sjezd do Mimoně. To byla opravdu příjemná odměna za způsobená příkoří. Večer klasicky restaurace a ještě větší bouřka, než předešlou noc. Ale v chatce bylo dobře a útulně.

3. den - 7. 7. – 41 km

Po procitnutí nás sice překvapila mlha nad vodou, ale slunce se již dralo ven. Po nakrmení místních drzých kachen pečivem jsme vyrazili na poslední etapu. Ač nejkratší, přesto nás čekalo mnoho pěkných přírodních scenérií. Průjezd Zákupy byl poněkud nepříjemný, anžto se zde konala jakási burza či podobný humbuk. Nejprve jsme se podívali na zrušený kapucínský klášter. Má zazděný vchod a i celkově je v neutěšeném stavu.

Hned za městem jsme museli zdolat nepříjemné stoupání do obce Šidlov. Tu jsme odbočili přes lesy a luka do Svitavy. Tady hned za vsí byly první podzemní pískovcové lomy Pusté Kostely. Jsou značnou měrou používány filmaři, o čemž jsme se při prohlídce přesvědčili. O kousek dál byl podzemní náhon pro blízkou bývalou brusírnu zrcadel. Po dalších pár metrech jsou pověstné Pekelné doly, ve kterých je v současné době umístěn motorkářský klub. Zde byla větší přestávka. Někteří si dali dršťkovou polévku, jiní jen pivo. Čepovali Šerák. Pro někoho bylo zajímavým zpestřením projet si podzemí na kole. Poseděli jsme a po osvěžení jeli dále. Cestou bylo vidět mnoho ve skalách vytesaných reliéfů.

Pokračovali jsme přes Velenice a Jáchymov směrem na Stráž pod Ralskem. Před ním jsme odbočili doprava do Novin pod Ralskem. Prohlédli jsme si velmi romantickou technickou památku, Průrvu Ploučnice, která je vytesaná do skály. Při jejím vyústění je zbudováno nové občerstvení, kterého jsme využili. Jako vždy, pan Franta se vrhl do nevábné vody a troufl si i do proudu. Průrva byla v podstatě závěrečná zajímavost letošního úspěšného ročníku. Po pořízení posledního společného fota jsme po silnici vyrazili zpět do Zákup.

Po příjezdu na koupaliště jsme se už jen začali pomalu balit. Vyklidili jsme chatky a naložili kola. Pak už jsme se vydali na cestu domů. Bylo domluveno, že se ještě někde stavíme na dobrou krmi, jako každý rok. To jsme učinili v obci Klášter, kde je historický pivovar. V hlubokých pivovarských sklepích je ukryta moc pěkná restaurace. Zde jsme se dostatečně nasytili.

Když jsme vyšli ven, překvapil nás déšť. To už nám ale nevadilo. Vyrazili jsme směr domov. Před Sobotkou mělo malý kufřík vozidlo pana Miloše, ale vzápětí se opět připojilo k velitelskému vozu. Pouze vůz pana Mariana skupinu neslušně opustil a odjel na vlastní pěst. Čímž se poprvé v historii CTS nekonalo tradiční srdečné rozloučení.

Celkově nelze jinak, než tento ročník označit opět za vydařený.

Ke strojům!

Soubor ke stažení [ velikost: 25017 B ]