14. ROČNÍK VÝPRAVY ZA POZNÁNÍM - 2008 - cestovní zpráva

14. ročník výpravy  za poznáním

* cestovní zpráva *

1. den - 11.7.

Ještě před odjezdem na výpravu došlo k zásadní změně. Protože se tento výlet pohyboval v silně kopcovitém terénu bylo demokraticky rozhodnuto, že se na základnu v Uhelné dopravíme vozidly. Většina toto rozhodnutí kvitovala s povděkem, ale našli se i tací jedinci, nebál bych se je přímo označit za falešné hrdiny, kteří toto rozhodnutí považovali za ponižující a nesportovní. Nutno poznamenat, že po první etapě i tito kverulanti dospěli k názoru, že to bylo rozhodnutí navýše rozumné a správné.

Ranní sraz u pana vedoucího samozřejmě neproběhl bez problémů. Malínská větev špatně nastudovala itinerář a dostavila se o hodinu dříve, čímž některé hrubě vytrhla z ranního rozjímání. Přesto jim byla poskytnuta dobrá brazilská káva, čímž byl od nich na chvíli pokoj. V dalším, již správném čase, se dostavila zbylá expediční vozidla s ukázněnými posádkami. Čas se navršil a tak se vyjelo. Nad Přemyslovem proběhla klasická zastávka s kontrolou uchycení kol. Poté jsme už bez přerušení dojeli do Uhelné.

Po chvíli tápaní jsme našli naši ubytovací základnu a došlo k zabydlení přiděleného útulku. Připravili jsme kola a vyrazili přes Javorník na Borůvkovou horu. Cestou bylo několik nutných přestávek. To se projevila zanedbaná příprava některých sportovců a také značné vedro. Z rozhledny byl pěkný panoramatický výhled. Po odpočinku, konzumaci lehkého občerstvení a pastvy na borůvkách jsme sjeli zpět nad Travnou. Lesní cesta nebyla nejlepší, ale sjezd byl mnohem pohodlnější než předchozí stoupání.

Oběd v Travné byl hlasováním zamítnut, protože po sjezdu do vsi bychom se museli opětovně drápat do kopce. Takže jsme se jen lehce občerstvili v malém obchůdku pod bývalou celnicí a vyjeli  směrem na Rychleby. Jízda lesní cestou byla po počátečním výstupu celkem dobrá. Před odporným stoupáním k místu "Pod Koníčkem" nás na horním konci Zálesí potěšila opět malebná panoramata. Místy bylo nutné jít pěšky. Od rozcestníku se mělo pokračovat pěšinou rovně až k cestě do Račího údolí. Bohužel někteří neurvalci trvali na tom, že když je v itineráři napsáno "Koníček", tak se musí dodržet a tento odporný kopec zdolat. Takže jsme se jali tlačit kola do hory. Někteří radostně, jiní s nevolí. Po výstupu na "Koníčka" jsme opět usedli na kola a pokračovali v sebevražedné jízdě po hřebenu. Pěšinkou, kterou ani turisté nevyhledávají, jsme zamířili k Račímu údolí. Zbloudilý turista, jehož jsme potkali, byl z nás tak vyděšen, že musel usednout na hraniční kámen. Bylo na něm vidět, že si není zcela jist, zda opravdu viděl cyklisty, či má jen halucinace z nedostatku kyslíku. Jelikož jsme se při svízelném sjezdu rozptýlili, rychlejší čekali podle pokynů na prvním rozcestí na opozdilce. Když tito ani po patnácti minutách nepřijížděli, vydala se vedoucí skupina s obavami o zdraví kolegů zpět. Po chvíli byli tito objeveni. Kola byla pohozena v trávě, což nevěstilo nic dobrého. Avšak z lesa se ozývalo radostné výskání. Vydali jsme se po hlasech a spatřili zbytek výpravy, jak si ráchá zapařené žlázy v chladném lesním potůčku. Nedbajíce našeho pokárání tyto ošklivé lesní víly dále vesele provozovaly svou nekalou činnost. Nezbylo, než se s tímto opovrženíhodným chováním smířit a počkat, než dokončí své nekalé rejdy.

Po tomto trapném incidentu následoval dlouhý sjezd po asfaltové silničce Račím údolím. Po té jsme ještě absolvovali tlačení kol ke zřícenině hradu Rychleby. Po prohlídce ruin následovalo mírné stoupání po nesjízdné pěšině. Zde se stala malá prekérie, když se jednomu kolegovi vymrštila haluz do zadního kola. Došlo k poškození přehazovačky, ale naštěstí jsme už jen sjížděli po asfaltové cestě. Ještě jednou jsme se zastavili na malebném místě,  jež sluje "Čertova kazatelna". Po několikerém pózování kvůli focení jsme pokračovali dál. Na kraji lesa se dala vytušit zkratka do Uhelné. Obrátili jsme se s dotazem na místní děvčata, jež se zde potloukala. Zřejmě je natolik vyděsila skupina ošlehaných mužů vynořivších se z lesa, že jejich zmatené povykování nám kýženou informaci nepřineslo, a tak jsme raději dále pokračovali po silnici až do Javorníku. Těch několik posledních kilometrů do Uhelné nám již žádné překvapení nepřineslo. Ujeli jsme 46 kilometrů v extrémním terénu a vedru.

Po příjezdu se kolegové dali do opravy poškozené přehazovačky, což se jim za přispění mnoha rádců nakonec jakžtakž podařilo. Po krátkém odpočinku a večeři jsme se vypravili do místního lomu Pelnář, kde zocelení muži svěřili svoje svalnatá těla chladné vodě. Ti křehčí toto dění opatrně pozorovali z uctivé vzdálenosti na břehu. Po této bohulibé činnosti jsme se odebrali do místní restaurace za pivem a chutnou krmí. Prvého se nám dostalo co hrdlo ráčilo, ale s jídlem to bylo špatné. Pročež jsme se neuspokojeni, až na malínskou větev, rozhodli  k návratu na ubytovnu. Zde pod letní večerní oblohou jsme besedovali o závažných filozofických problémech při chutném občerstvení, jež nám nezištně poskytl laskavý kolega. Když se poněkud zachmuřilo, odešli jsme  dovnitř a pokračovali v plodné debatě. Když byla doba pokročilá, odebrali jsme se na lože. V posilujícím spánku nám zabránil návrat malínské větve v podroušeném stavu. Ač se vraceli z restauračního zařízení, posedla je nezřízená žravost a tak se vrhli na své zásoby potravin. Někteří se jali požívat poměrně páchnoucí potraviny. Hlomoz a povyk, jež tuto odpornou činnost provázel, donutil ukázněné nocležníky rozmrzele brblajíc opustit vyhřátá lůžka. Když jsme se domnívali, že už je konečně vše za námi, některého z oněch zoufalců napadlo, že si zapějí. Ba pravda, je to poněkud nadnesené tvrzení, jelikož řev, jež se valil ze smrdutými potravinami a alkoholem prosmolených hrdel, vzbudil i skot v nedalekém kravíně. Celou akci nakonec dovršil kolega vtipnou scénkou, když se posměšně podporován přihlížejícími zoufale snažil napsat mastnými a neposednými prstíky SMS. Jeho konání ostatní sledovali s pobavením. Poté se naštěstí všichni těmito činnostmi natolik znavili, že se již konečně mohli odebrat do říše snů.

2. den - 12.7.

Je ráno. V noci se přehnala menší bouřka. Je chladněji a vypadá to na déšť. Uvidíme po snídani. Byly podávány párečky. Někteří ještě vyrazili do obchodu dokoupit nápoje a jídlo. Když se všichni připravili, byl na krátkém brífinku vytčen směr přesunu a vydán pokyn k odjezdu. Pan vedoucí se poněkud opozdil, protože musel provést nezbytnou úpravu zavazadel. Když se snažil dohonit peloton byl nemile překvapen. Nikde nikdo. Vysokou kázeň prokázal pouze pan Marek, který dbajíc pokynů vyčkal na určeném místě. Pokračovali dále po trase, ale nic. Výprava zmizela. Dojeli proto na první křižovatku a snažili se navázat spojení se zbytkem výpravy, která se v panice rozpadla na tři operační skupiny. Což se nakonec s problémy podařilo.  K setkání rozprášené výpravy došlo v Bernarticích. Jak se může stát, že někdo zabloudí 200 metrů od startu? To je tak, když se nevěnuje pozornost při brífinku, dloube se v nozdrách a  pak se spoléhá se na ostatní, kteří také neposlouchají. Nakonec vše dobře dopadlo.

Po přejezdu hranic jsme přijeli k Otmuchovskému jezeru. Příjemná jízda po hrázi nás dovedla k výpusti z jezera. V občerstvení pod hrází jsme ochutnali polské pivo a pokračovali dál k Nyskému jezeru. Protože se počasí konečně umoudřilo a bylo příjemné teplo, vrhli jsme se do vln. Pěkná pláž, teplá voda, sluníčko. Bohužel tento přívětivý okamžik pokazil jeden kolega, jenž vrhl pískovou hroudu panu vedoucímu do obličeje. Připadalo mu to natolik žertovné, že s chutí mrštil ještě jednou. Ježto neshledal souhlas svého počínání a  byvše pokárán za obhroublé chování, vrhl se na jiného kolegu. Pak ho to přestalo bavit a ponořil se na delší dobu pod hladinu. Na trapný incident se brzy zapomnělo a pokračovalo se v plování.

Po oschnutí vysportovaných těl jsme odjeli směrem na Vidnavu. Tady jsme mírně zabloudili a dojeli až na kraj Nysy. Vrátili jsme se kousek zpět a po hrázi objeli dolní část jezera. Po polských silnicích jsme se navrátili do rodné vlasti a ve Vidnavě  usedli na zahrádku v restauraci na Rynku. Zde jsme se příjemně občerstvili chutnou krmí a dali odpočinout hýždím. Jelikož posezení bylo ve dvoře s omezeným výhledem na oblohu, blížící se bouřku jsme zaregistrovali až podle zlověstného hřmění. Po krátké poradě jsme se domluvili, že další část etapy vypustíme a rychle se vydáme k příbytku. Protože jsme museli jet bouři vstříc, po několika kilometrech nás zastihl déšť. Načež jsme se kvapně ukryli v útrobách podivně vyhlížející budovy za restaurací ve Velké Kraši, kde jsme strávili čekáním asi hodinu. Jakmile déšť ustal, pelášili jsme co nejrychleji do Uhelné. Stihli jsme to na poslední chvíli. Po návratu přišla další přeháňka. Tato celkem nenáročná etapa byla dlouhá 75 km a v podstatě vedla po rovinách.

Večer, oproti předešlému, tentokrát proběhl bez konfliktu a neudálo se nic, co by stálo za zmínku. Byly s nevolí zlikvidovány poslední zásoby odporných lihovin a byl přibližně naplánován další den. Jelikož se nikomu nechtělo trmácet na Biskupskou kupu, domluvil kolega návštěvu speleoterapie sanatoria Edel ve Zlatých Horách. Plán byl schválen a tak se všichni ukázněně odebrali na lože.

3. den - 13.7. 

Poslední ráno nás čekal přesun vozy do Zlatých Hor. Na snídaní nám bylo mimo jiné poskytnuto domácí sádlo, čímž vzali za vděk téměř všichni. Po snídani jsme zaplatili za pobyt a začali balit zavazadla. Naložili jsme kola na auta. Ještě než jsme odjeli přes Mikulovice do Zlatých Hor, zastavili jsme se na začátku Račího údolí. Zde jsme zkontrolovali, jak postupuje devastace Tančírny. Pak jsme již odjeli do Zlatých Hor.

Exkurze byla zajímavá s vyčerpávajícím a poutavým výkladem. Od jeskyně jsme se přemístili k hornickému poutnímu kostelu Panny Marie Pomocné. Prohlédli jsme si kostel i středověké zlaté doly v lese pod kostelem. Poté jsme se vrátili do Zlatých Hor na lehký oběd. Odtud jsme pokračovali ke zlatorudným mlýnům. Vozidla jsme zanechali na parkovišti u silnice a opět jsme sňali kola, na nichž jsme dojeli až k mlýnům. Po jejich prohlídce jsme se projeli zajímavými místy kolem náhonu a vrátili se zpět k vozům. Celou akci jsme završili prohlídkou monumentálního propadu Kozlín, od nějž jsme již vyrazili směr Šumperk. U motorestu na Skřítku jsme se, po konzumaci kávičky nevalné chuti v kelímku, potřesením rukou rozloučili a odjeli do jednotlivých domovů.

Soubor ke stažení [ velikost: 49152 B ]