9. ROČNÍK VÝPRAVY ZA POZNÁNÍM - 2003 - cestovní zpráva

Krátké postřehy z 9. ročníku výpravy za poznáním

Zde jsem si dovolil nabídnout zamyšlení a krátké hodnocení 9. ročníku naší periodické (pozor nezaměňuj s menzes !) výpravy za poznáním, která se letos odehrála ve velmi malebné oblasti, řečené Česká Kanada.  Pro značnou odlehlost cílového místa byla poprvé k přesunu výpravy použita motorová vodidla. To se ukázalo jako celkem rozumné, protože i po finanční stránce to vyšlo lépe nežli vlakem, jenž byl použit v minulých letech. Všichni byli s touto variantou spokojeni a pravili, že je možno ji použít i příště. Na této výpravě byla také zkušebně zavedena demokracie. Každý mohl podle libosti říci svůj názor, ale pouze v ústraní, aby zbytečně neobtěžoval kolektiv blbostmi. Tento způsob se velice osvědčil.

Jelikož byla oblast našeho výletu poněkud z ruky, vyrazili jsme již ve čtvrtek odpoledne. Mužstvo bylo rozděleno do dvou vozidel po třech mužích. Sraz byl smluven na 13:00, ale protože někteří nestíhali, setkali jsme se o něco později. S koly na střeše jsme vyrazili na 250 km dlouhou trasu. Cestou byla jedna zastávka na močení, kterou dva účastníci zneužili k požití alkoholických nápojů. Asi kolem 18. hodiny jsme v pořádku dorazili na místo noclehu v Českém Rudolci. Po zaplacení nocležného a obsazení lůžek výprava odkráčela do první ze tří restaurací. Zde všichni pozřeli chutné pokrmy, dali si něco piva a  lahodné kávičky. Po návratu proběhla krátká beseda  a po ní ulehnutí do brlohů.

DEN PRVNÍ

Po nepříliš ochotném opuštění lůžek jsme si zaopatřili v místní samoobsluze lehkou snídani a vyrazili do terénu. Jako první byla zastávka u bývalých železáren z roku 1810. Po prozkoumání ruin a pořízení několika fotek jsme pokračovali k poutnímu kostelu Montserrat. Zde nás čekalo první krátké, ale značné stoupání. Na vrcholu kopce proběhlo pouze prozkoumání okolí kostela, jelikož tento byl zavřen. Někteří zde již nevydrželi a jali se mobilovat. Při odjezdu z tohoto místa došlo k nepatrné navigační chybě vedoucího, což nebylo naštěstí nikým zaregistrováno (to by bylo keců). Další atrakcí měla být technická památka a to nejstarší vodní mlýn na Moravě, řečený Loucký. Bohužel byl v rekonstrukci a ještě soukromý, tedy vstup zapovězen. Opět následovalo krátké stoupání do obce Staré Hobzí, kde se již někteří začali ohlížet po hospodě. Neúspěšně, protože bylo ještě příliš brzy a tudíž byla zavřena. Po krátkém, ale velmi prudkém sjezdu jsme se najednou zjevili v rekreačním středisku Zámeček plném Holanďanů. Po pečlivé rekognoskaci terénu jsme si byli nuceni přiznat, že odtud opravdu není jiné cesty než té, která nás sem přivedla. Zleva hora, zprava řeka. Při nesmělém povelu "zpět do kopce!" najednou všem selhal sluch a nenásledovala žádná reakce. Nutno přiznat, že se není čemu divit, protože cesta zpět byla opravdu do hnusného krpálu. Po krátkém prozkoumání okolí došlo k úhybnému manévru. Byla objevena lávka pro chodce a po ní jsme překonali vodní tok na druhý břeh. Na tomto břehu řeky vedlo prvních asi 223 metrů stezky močálem s vysokým porostem. Po výjezdu z křovisek na louku si cyklisté připadali jako ošlehaní námořníci. Ovšem ti bývají ošlehání slanými mořskými větry, kdežto naše výprava byla značně ošlehána bodláky a kopřivami o vzrůstu dospělého muže. A aby toho nebylo málo, byly již zmíněné kopřivy plně aktivovány nočním deštěm. Fuj!

Další cesta již byla lepší. Za loukou se objevila lesní cesta, jež se po chvíli pokryla asfaltem. Při jízdě dalšími vesnicemi se v okolí objevily vojenské bunkry (řopíky). Někteří hujerové se jali na tuto skutečnost horlivě upozorňovat vedoucího ve snaze zalíbit se a ukázat, jak se kochají panoramaty. Tuto skutečnost vedoucí decentně kvitoval svým pochvalným mručením.  Po dosažení nejvyššího bodu vozovky s výhledem, došlo ke krátké poradě s očekávaným výsledkem – trasa byla zkrácena. Takže odtud jsme se přehoupli přes pár vršků a byly tu Slavonice. Po letmé prohlídce malebného náměstí jsme se usadili na jedné zahrádce. Konečně jsme si dali piva a oběd. Zvítězila dršťková. Po laškování některých jedinců s personálem a po kávičce došlo na další prohlídku náměstí. Při té příležitosti byla v jednom průjezdu objevena sličná řezbářka, zdatně se ohánějíce dlátem a paličkou. Najednou, kde se vzali tu se vzali, bylo ve výpravě několik zkušených odborníků, kteří se jali pracovnici radit. Ta se samozřejmě nenechala zviklat a pracovala si vesele dál, nevšímajíce si těchto dotěrů. Po krátkém pokochání se dřevěnými ňadry a po osvěžení vodou u pumpy jsme nechali Slavonice za zády a pokračovali dále, teď už podle itineráře.

Následující zastávka se odehrála na archeologickém nalezišti Pfaffenschlag. Kolem rybníka se zde nalézají odkryté základy středověké vesnice. Před odjezdem byla opět obtěžována mladá paní, s průhlednou žádostí o fotografování. Ta si nevšimla, že aparát nemá film a slouží jen k tomuto účelu a tuto podlou lest neprohlédla. Potom následovalo několik krátkých stoupání a sjezdů, až jsme přibyli do vsi Matějovec, nad kterou se rozlévá velice půvabný rybník, slujíc Hladový. Jediný čistý v širokém a dlouhém okolí. Velmi příjemné koupáníčko. Někteří se začali nemístně holedbat svými vodními dovednostmi. Například předváděním zdutého utopence. Nutno uznat, že to bylo až tak věrohodné, že někteří se jali po něm metat předměty, zdali ještě žije.

Po koupeli byl již jen nádherný několikakilometrový sjezd do Rudolce. Zde jsme zamířili přímo do restaurace. Po nesmělém ochutnání piva jsme přistoupili ke konzumaci potravin. Jídlo bylo velmi chutné, slušné cenové relace a mrštná obsluha. Byli i tací, jenž si dali i dva chody. Vše bylo korunováno chutnou jeřabinkou. Po návratu na ubikace proběhla beseda o projeté trase, někteří opět mobilovali a to velmi. Po večerní hygieně byl podáván šláftruňk a poté jsme znaveni upadli každý na své lože.

DEN DRUHÝ

Sobotní ráno nás přivítalo azurem. Někdo se opět vydal do obchodu pro potraviny k snídani. Jiní ještě konzumovali koláčky z domova, kterými je vybavila milující manželka. Někteří to nesli s nelibostí až závistí a tudíž se snažili majitele koláčků přesvědčit, že by bylo slušné rozdělit se s kamarády. Přesvědčování padlo na úrodnou půdu majitelova kolektivního cítění a připustil, že bude o této eventualitě uvažovat. Posléze dospěl k závěru, že by byla opravdu slušnost nabídnout inkriminované pečivo ostatním. Ale mezitím se vyskytl nový problém, který tuto celou trapnou situaci vyřešil. Majitel se natolik zahloubal do problému, že všem unikla důležitá skutečnost – během přemýšlení všechny koláčky pozřel. Tato nečekaná okolnost byla kvitována nelibým brbláním nespokojených loudilů, ale naštěstí se již nedalo nic dělat.

Po snídani jsme nabalili do batůžků nejnutnější věci a vyrazili. Cesta do Starého města pod Landštejnem začala nepříjemným stoupáním. Na jeho konci jsme však byli odměněni pěkným sjezdem. Při výjezdu z městečka na sebe upozornila svým halekáním majitelka penzionu s občerstvením. Přestože bylo ještě brzy a nebyla ta pravá žízeň, zvítězilo společenské chování výpravy neodmítnout pozvání dámy. Takže jsme se přemohli a s nechutí vypili proti své vůli jedno pivo a vyslechli blbé kecy potrhlého pražáka v trenýrkách, jenž zde byl ubytován.

Za městem následovala krátká zastávka na židovském hřbitově a po ní cesta na nedalekou přehradu. Voda v ní zachycená je upravována pro pitné účely a z tohoto důvodu je tu zákaz koupání. A jelikož všichni víme co je kázeň, bylo upuštěno od plování a  pouze jsme jen vypustili do vody to vnucené pivo. Cesta přes hráz je tu zakázaná, což jsme pochopili jako výzvu a hráz přejeli. Po pár set metrech jsme se dostali k hradu Landštejn. Ten den zde probíhaly nějaké podivné akce a vstupné činilo 100.- Kč. Pročež jsme jen vyslechli láteření některých brunátných návštěvníků, pokochali se pohledem zvenčí a pokračovali dále.

V lesích před obcí Klášter II jsme odbočili k rekonstruovanému řopíku a provedli jeho vnější obhlídku. Odtud opět po příjemném sjezdu jsme přibili do obce Klášter I, kde opravdu stojí velmi malebný klášter. Někteří si prohlédli tuto zajímavou církevní památku, jiní si prohlédli dna pivních sklenic v občerstvení. Po této přestávce se pokračovalo až do Nové Bystřice. Protože se dostavil čas oběda, byla na náměstí zvolena vhodná restaurace, ve které se odehrálo standardní obžerství. Po ukojení těchto nízkých pudů jsme odjeli na nádraží úzkorozchodné železnice. Poté měla trasa pokračovat na nejsevernější bod Rakouska. Po krátké operativní poradě bylo toto opět zrušeno stejně jako předešlého dne. Tak jsme nastoupili cestu zpět. V tuto chvíli ještě nikdo netušil, jaké prekérky některé čekají. Při průjezdu další vsí se stala první. Na sporné křižovatce nejrychlejší borci nečekali, ale vydali se napřed. Bohužel jiným směrem. Mohli je zachránit pouze jejich mobilní telefony. Po vytočení čísla vlídný hlas oznámil, že "účastík je mimo dosah nebo má vypnutý telefon". Když se spojení konečně podařilo navázat, skupina se opět šťastně shledala na nádraží Senotín. Zde jsme vyčkali příjezdu dvou vlakových souprav. První projela dieselová, ale druhou táhla klasická malá parní lokomotiva. Pořízeno mnoho fotografií a průjezd vlaku zaznamenán na video.

Odtud pokračovala cesta velmi pěknou krajinou směrem na nejvyšší místo České Kanady, jenž sluje Vysoký kámen. Před touto lokalitou jsme opustili silnici a lesními cestami zamířili opět na Hladový rybník. Zde byla očekávána zapeklitá situace, protože na malém prostoru bylo několik spletitých křižovatek a každá se musela preventivně konzultovat s mapou. Proto byl vydán pokyn, aby se výprava držela pohromadě. Samozřejmě dva sportovci opět nezklamali a vyrazili napřed, nedbajíce volání a pískotu ostatních. Po chvíli většina výpravy dorazila k rybníku a metla svá těla do vody. Téměř po hodině se dostavil zbytek výpravy. Z jejich výkladu vyšlo najevo, že si iniciativně předem projeli část trasy z dalšího dne. Po koupeli následoval coby odměna za strádání stejný sjezd do Rudolce jako předchozí den a stejný program se odehrál i v naší oblíbené restauraci. Jen obsluha již nebyla tak svižná, protože personál připravoval večerní oslavu Silvestra. To samé se odehrálo na ubikaci, jen telefonní rozhovor některých se mírně protáhl na sedmnáct minut. Před spaním opět podáván šláftruňk a poté už jen spánek spravedlivých.

DEN TŘETÍ

Nedělní ráno proběhlo podobně jako obě předchozí jen s tím rozdílem, že odchod byl zavřený a k zasycení se použili vlastní zdroje. Protože etapa byla pouze dopolední, museli jsme si přivstat. Tentokrát nikdo neremcal a tudíž jsme brzy vyjeli. Cílem byl bývalý viklan. Jak již jsem se jednou zmínil, viklan byl ze své vyvážené polohy vychýlen bývalým majitelem, který byl jako správný Čech dotčen tím, že mu po jeho pozemku šlapou výletníci. Druhá verze praví, že kámen byl vychýlen ze svého těžiště rozjařeným školním výletem. Jízda probíhala v poklidu až na místo. V jednom místě se stal opět malý kufřík, ale naštěstí se jej vedoucímu podařilo mistrně zakamuflovat, takže to nikdo nezjistil a neremcal. Při průjezdem obilným lánem skočila málem někomu na záda srna, vyplašená  ranní pastvy. Na viklanu, jež se v místním podání zove Trkal, se nacházejí též tzv. Venušiny misky, obsahující vodu. Bohužel zde došlo k politováníhodné události. Jeden barbar z naší výpravy se neudržel a jal se v kamenné míse čvachtat své páchnoucí končetiny. Samozřejmě to bylo zdokumentováno jako výstraha pro příští pokolení, aby všichni viděli, jak je to ošklivé.

Z viklanu pokračovala trasa zajímavým lesním terénem. Po výjezdu z lesa jsme po silnici dojeli na rybník Zvůle. Zde opět koupel. Někteří vodou pohrdli, anžto jim kvalita zdejší vody nevyhovovala. V tomto místě je nutno připomenout, že se jeden sportovec při koupeli oddal nechutnému exhibicionismu, což někteří rázně odsoudili pokrčením čela.Od rybníka následovalo poslední nedlouhé stoupání a pak už jen sjezd až do cíle. Ve vesničce Nový Svět jsme překonali hlavní evropské rozvodí, což nikdo nezaregistroval a vedoucí byl natolik stresován odpovědností za výpravu, že to zapomněl oznámit. Na dalším místě zvaném Terezín, byla na jednom velmi pohledném místě pořízena skupinová fotografie.

Po příjezdu na ubytovnu došlo k vyklizení pokoje a nakládání všech našich věcí do vozů a kol na střešní držáky. Při tomto úkonu někdo projevil natolik svou iniciativu, že odevzdal do tamní kuchyně zamilovaný hrnéček vedoucí i s jeho lžičkou. Ten to bohužel zjistil a obrečel až doma. Tato nepříjemná událost naprosto pokazila jinak velice kladný dojem z celé akce.

Návrat domů proběhl bez problémů. Učinili jsme jednu zastávku na oběd. Ve Svitavách se výprava rozdělila do dvou směrů. Jeden vůz jel do Štítů a druhý se vydal do Mohelnice. Všichni zdrávi dorazili domů a při masírování svalstva hojivými mastmi se začali těšit na další ročník.

Soubor ke stažení [ velikost: 53760 B ]