16. ROČNÍK VÝPRAVY ZA POZNÁNÍM - cestovní zpráva bez fotek
SLOVÁCKO 2010 aneb " NA PRASEČÍ STEZCE"
* cestovní zpráva *
1. den - 3. 7. – 68 km
Jelikož se čas opět navršil, dovolil bych několik poznámek k letošní zdařilé výpravě za poznáním. Ta proběhla v oblasti východního Slovácka, se základnou ve Vlčnově. Této výpravy se zúčastnilo jedenáct mužů ve třech expedičních vozidlech. Sraz vozů byl v Šumperku u hřbitova v sedm hodin. Osádky dvou vozidel se srdečně přivítaly a trpělivě čekaly na třetí vůz pana Miloše. Ten přijel s mírným zpožděním, což se snažil kompenzovat připraveným plánem cesty i se zkratkou. Po výměně nezbytných informací jsme se vydali na dalekou cestu. První kontrolní zastávka byla na Křepelce, odkud jsme pokračovali po dálnici na Vyškov. Odtud už nás vedl pan Miloš svou „zkratkou“. Tím se doba našeho přesunu poněkud protáhla, neboť naše vozidla nebyla na cesty sedmé třídy stavěna. Nakonec jsme přece jen dojeli ve zdraví do cíle, což byla ubytovna na hřišti ve Vlčnově.
Po zaplacení a ubytování výpravy jsme se začali připravovat na první etapu. Mezitím se někteří vepři vrhli na zbytky jídla po včerejší akci, kterou zde pořádali místní sportovci. To k nelibosti masařek, jež se k masu dostaly dříve, a již hodnou dobu na něm hodovali a uložili do něj zárodky svého potomstva. Mastná ústa některých hladovců svědčila o tom, že taková malichernost je od konzumace pohozených soust neodradila. A když poté ještě měli možnost žluklá sousta zapít zvětralým pivem, nebraly ovace na pěkný začátek výpravy konce.
Po tomto skvělém gurmánském zážitku byl dán povel „Ke strojům!“. Někteří se ještě reptajíce smutně ohlíželi za ohlodanými kostmi, ale ukázněně usedli na kola. Zdálo se, že cesta poklidně ubývá, když tu v Kunovicích Marek ohlásil defekt. Zatímco se potil na slunci při opravě píchlého kola, ostatní se svědomitě ukryli ve stínu, aby se vyhnuli úpalu. Po chvíli Marek nahlásil „hotovo“ a hbitě skočil na kolo. Tím zjistil, že je opět prázdné. Za mrzutého brblání si celou akci zopakoval, tentokrát za podpory dalších kolegů. Franta sice nezištně pomáhal, ale stále si cosi mrmlal pod vousy, že tohle by se mu nestalo. Nakonec pozorný Miloš odhalil jakousi kovovou omrvinku ve velovložce. Po jejím odstranění již bylo konečně hotovo a mohli jsme v klidu pokračovat dále na Uherské hradiště.
Po projetí městem jsme odbočili na Baťův kanál a vydali se po pěkné cestě proti proudu. Na prvním mostě jsme chtěli pořídit počáteční skupinové foto. Nemilá příhoda tady potkala Martina, jenž nesprávně zaparkoval své kolo a tím uhodil novým cyklokomputerem o zábradlí. Tento na protest tohoto hrubého chování opustil kolo a ze zoufalství se vrhl do kalné hlubiny, sledován smutným pohledem majitele. V tomto okamžiku by se dala naivně očekávat solidarita ostatních, což se však nestalo. Tito muži, zocelení zkratkami vedoucího, se jen zmohli na otázku: „Tak co chlape, jaký průtok vody v kanále nám to ukazuje?“ Tím byla celá trapná událost pro ostatní uzavřena. Ještě jsme požádali okolo jedoucí slečnu cyklistku, aby nás vyfotila a pokračovali dále v cestě. U Babic jsme si dali malé občerstvení a jeli dále do Spytihněvy. Zde jsme přejeli řeku a pokračovali do Bílovic, kde jsme se vyfotili u pomníku prehistorického kola.
Odtud už začalo nepříjemné stoupání do obce Mistřice a dále přes kopec do Hradčic. Tedy teoreticky. Cesta pokračovala vcelku hezky a pohodlně po panelové cestě mezi poli. Ta sice po chvíli skončila, ale dále byla celkem dobře sjízdná, prašná polní cesta, coby cyklotrasa. Před vrcholem, na malé křižovatce polních cest, jali se někteří muži, jež již strávili žluklého vepře, konzumovat ostřikem kontaminovaný krmný hrášek. Po nasycení jsme se vydali dále, vstříc přijíždějícímu žigulíku. Muž ve voze se podivil, kde se tu bereme a kam jako míříme? Dostalo se mu sebevědomé odpovědi, že máme mapu a víme, co činíme. Muž něco nesrozumitelně zamrmlal a pokračoval dál v jízdě. Učinili jsme totéž jen s tím rozdílem, že po několika málo desítkách metrů nebylo kam pokračovat. Jak bylo později vypátráno, malá chyba nastala v místě konzumace hrášku, kde někdo jako první špatně vyrazil, ale viníka se nepodařilo odhalit. Bylo tedy nutno se rozhodnout, jak dál. Návrat zpět byl prohlášen za zbabělost, je třeba pokračovat neohroženě vpřed polní cestou. Dobrá. Po krátkém sjezdu i tato nadějná polní cesta skončila ve vysokých kopřivách. Oddílový průzkumník propadl panice a najednou pořád něco nemohl najít v batohu a měl mnoho další, důležité práce. Vedoucí se tedy obětoval a vydal se na kole na nebezpečný průzkum. Za chvíli ho již vzrostlé kopřivy zcela pohltily. Ježto se delší dobu nevracel, výprava chtěla pokračovat dále bez něho, ale nikdo nechtěl určit směr postupu. V tom se již ztracený vedoucí vynořil z kopřiv na jiném místě. Členové výpravy zajásali a pochválili jeho svalnatá lýtka, ale bylo jim vysvětleno, že jsou jen oteklá a ošlehaná svěžími kopřivami. Muži zajásali, že se může konečně pokračovat dále. Vedoucí je vyvedl z falešného optimismu tím, že jim oznámil, že nikde žádná další cesta není. Tak co dál? Nakonec bylo jednohlasně rozhodnuto, že musíme nějak sjet až do údolí k potoku a tam se uvidí. Snad. To se řekne k potoku, ale kudy. Nakonec Zdenek našel jakous takous pěšinu, která se po pár metrech změnila v čerstvou prasečí stezku, po které se ještě nedávno zjevně proháněli divočáci. Překonavši veškeré útrapy, způsobené zralou řepkou a bodláky, ocitli jsme se u potoka na nějaké polní cestě. Trosky mužů, jež zarytě lpěly na životě, odmítly pokračovat „někam“ dále po toku potoka. Protože se na horizontu rýsoval obrys nějaké vsi, vytlačili jsme kola na kopec. K naší nelíčené radosti, téměř první stavení byla hospoda, a ještě otevřená. Muži vysílením padli na zem a nalili si rychle do hlav pivo, jež jim na poslední chvíli zachránilo život. Druhým, již ne tak příjemným překvapením, bylo zjištění, že jsme na místě, odkud jsme asi před hodinou a půl vyjeli. Proto jsme raději upustili od dalších experimentů a dále pokračovali už jen po silnici. Přes Uherské Hradiště jsme se stejnou cestou, jakou jsme ráno vyjeli, vrátili do Vlčnova.
Po hygieně jsme odešli do restaurace Na pekárně, kde jsme se posilnili chutnou krmí. Poté jsme se šli podívat na místní koupaliště. Dali jsme si kávu v kelímku, nakrmili svou krví místní komáry a někteří se ještě smočili v bazénu. Po návratu na ubytovnu jsme ještě pohovořili, dali po kalíšku a padli unaveni na lože.
2. den - 4. 7. – 63 km
Oficiální budíček byl jako vždy v sedm hodin. Ještě před tím byl jeden cvičný, neboť zvony na blízkém kostele se činily, seč mohly již v šest. Nasnídali jsme se a dali se do přípravy na cestu. Před odjezdem Franta zjistil, že má píchlé kolo. Bylo mu s posměchem připomenuto jeho včerejší chování při Markově defektu. Po této veselé příhodě jsme se dali na cestu. Hned při výjezdu z Vlčnova začalo ostré a nepříjemné stoupání. Luboš si začal stěžovat, že má něco s pedálem. Byl požádán, ať nesimuluje a jde do kopce po svých, není to žádná ostuda, vždyť jsme cykloturisté. Tento, něco mruče, šlapal dále. Cesta příjemně ubíhala, jen Luboš občas obtěžoval s pedálem a nakonec musel být pokárán, že to již není vtipné. Jelikož stále trval na svém, zastavili jsme u cykloservisu v obci Suchá Loz. Bohužel nám nikdo neotevřel ani nebral telefon. Tak se jelo dále. Za obcí jsme se zastavili u malebné přehrady Ordějov. Tato sice lákala ke koupeli, ale protože bylo po ránu a nebylo moc času, vydal vedoucí zákaz koupání. Než stačil svůj pokyn dokončit, měl Franta na sobě plavky a kráčel k vodě. Přes naše další varování vstoupil na hrozivě vypadající výpust. Co se očekávalo, to se i stalo. Na kluzkém a mokrém betonu se mu smeklo kopyto a plácnul sebou do vody jak široký, tak dlouhý. V mužích na břehu by se krve nedořezal, ale Franta si dál spokojeně ploval. Posléze řekl, že měl vše pod kontrolou, čemuž samozřejmě nikdo z nás neuvěřil. Načež se začaly probírat katastrofické scénáře, co by stalo, kdyby spadl na druhou stranu, do třímetrové hloubky. Luboš, brvou nehnuvši, prohlásil, že by si vzal pedál. Proto jsme tuto debatu raději rychle ukončili a pokračovali v cestě. Od přehrady se začala cesta zvedat a to trvalo až do obce Lopeník. Zde jsme opustili silnici a po lesních cestách začalo další stoupání k rozhledně na kopci Velký Lopeník, která se již nalézá na česko–slovenských hranicích. Konečně jsme se s uspokojením dobrali vrcholu. Zdejší rozhledna je malebná s hezkým panoramatickým rozhledem. Zde jsme si dopřáli odpočinek, pojedli něco ze skrovných zásob a napojili se pivem, jež zde překvapivě prodávali. Bohužel se však nedostalo na všechny zájemce. Ti šťastnější aspoň těm ostatním nesobecky sdělili své chuťové pocity. Zde také došlo k zajímavé příhodě, při níž někteří prokázali solidaritu a pomohli bližnímu svému. Jistá cyklistka měla píchlé kolo, žádnou náhradní duši ani lepení. Její partner dělal mrtvého brouka, a proto se jí naším mužů zželelo. Akce se chopili již zkušení lepiči z předešlého dne, Marek a Franta, jimž ještě sekundovali další. Po úspěšné opravě paní poděkovala a zúčastnila se společného fota. Pán dále plnil funkci mrtvého brouka, divný patron.
Od rozhledny nás čekal příjemný sjezd lesní cestou, která se později napojila na pěknou asfaltku. V obci Březová jsme se stavili v restauraci na něco k snědku. Bohužel nevařili, tak jsme se jen osvěžili nápoji a vydali se do kopce na zpáteční cestu. Na horizontu byla krátká porada, jak dál. V plánu byla zastávka u malé přehrady Lubná a bylo potřeba upřesnit, zda k ní pojedeme po silnici, nebo terénem. Zvítězila druhá varianta. Ovšem vznikl tu další problém, neboť značka k přehradě ukazovala opačným směrem, než zastával vedoucí, jež svůj názor podpořil mapou. A zatím, co se zabýval ještě nějakými osobními problémy, jež vyvstaly po požití nápojů, ostatní vyrazili napřed po značce. Protože značce nedůvěřoval a precizní práce s mapou mu velela jet směrem opačným, učinil tak i s průzkumníkem, který ho se smíšenými pocity následoval. Když sjeli lesem do údolí k potoku, byl již slyšet halas od přehrady. To už telefonovala zbloudilá skupina „B“, že někde v poli skončila cesta a neví kudy dál. Obdrželi tedy pokyny, kudy se mají vrátit a jak pokračovat, a za okamžik se opět výprava spojila.
Po chvíli jsme dojeli k přehradě, která nás hned zaujala svou nevábně vypadající vodou. Sotva jsme se otřepali odporem, Franta už měl na sobě na plavky. Někdo mu posměškem radil, aby si plavky nebral, protože mu je roztok v přehradě stejně rozežere. Ale to již Franta neslyšel, neb už byl ve „vodě“ a vznášel se na hladině, jelikož mu hustota toho svinstva nedovolila se ponořit. Když vystoupil na břeh, koupel si samozřejmě pochvaloval.
Od přehrady jsme odjeli kolem potoka, což nám umožnilo užít si opět zajímavého terénu a svěžích kopřiv. Po přebrodění potoka jsme se dostali na silnici a pak už jen následovala cesta, po které jsme ráno přijeli. V Nivnici jsme si dali nějaké občerstvení. Jelikož obsluha byla poněkud liknavá, do Vlčnova jsme odjížděli po skupinkách, jak kdo skončil s konzumací. Na kraji Vlčnova se část výpravy zastavila v Muzeu pálenic a shlédla zajímavou expozici.
Na večeři jsme šli do další restaurace, kde byla příjemná obsluha a chutná krmě. Posléze si ještě někteří odskočili na bazén a ostatní se vrátili na ubytovnu. Opět bylo požito něco destilátu a po kulturním programu (stínové divadlo) jsme se odebrali na lože.
3. den - 4. 7. – 0 km
Ranní brífink nám přinesl nepříjemné překvapení. Byly naplánovány dvě etapy s tím, že se rozhodneme, která se nám bude více líbit. Bohužel, vedoucí při plánování nevzal v potaz, že na etapu máme jen dopoledne a nedala by se stihnout. Nakonec jsme odhlasovali trasu „A“ s tím, že ji výjimečně absolvujeme vozidly a již se do Vlčnova nevrátíme. Vyklidili jsme ubytovnu, umístili kola na auta, zametli po sobě stopy a odjeli směr Luhačovice.
První zastávka byla v obci Ludkovice, kde jsme si prohlédli dva mostní oblouky, jež jsou torza silnice dálničního typu, která měla spojit Zlín s Luhačovicemi. Stavba silnice, kterou Tomáš Baťa začal stavět pro své zaměstnance, byla zahájena v roce 1939 firmou Kindl & spol. z Prahy. Válka ovšem stavbu zastavila. Začátek silnice lze dodnes vidět ve Zlíně v Lesní čtvrti. Oba mosty jsme prozkoumali a pokračovali do Luhačovic.
Zaparkovali jsme na hlídaném parkovišti na konci lázní a požádali paní v pokladně o pohlídání kol na autech. Paní byla ochotná a toto nám přislíbila. Prohlédli jsme si malebnou architekturu lázeňských domů, ochutnali něco léčivých vod, nakoupili tradiční lázeňské oplatky a poté se vrátili na parkoviště. Poděkovali jsme paní za hlídání kol a odjeli směr Komňa.
Tato malebná víska je uváděna jako jedno z údajných rodišť J. Á. Komenského. Nás však tak nelákalo muzeum tohoto učitele národů, jako spíš nové muzeum zvěrokleštičství, jež se nalézá v bývalém obydlí myškáře. Měli jsme prohlídku předem domluvenu a ochotná paní nás již očekávala. Muži si vyslechli poutavý výklad s otevřenými ústy. Když paní průvodkyně hledala dobrovolníka na předvedení tohoto jistě zajímavého rituálu, žádný les rukou se nekonal. Muži bázlivě klopili zrak a zaobírali se důležitými činnostmi, jako například dloubání v nose či ustrašeným prohrabováním genitálií. Paní tedy rozmrzele od praktické ukázky upustila a pokračovali jsme v prohlídce interiéru obydlí. Prohlédli jsme si mnoho zajímavých nástrojů a předmětů ze života myškářů. Po prohlídce expozice jsme paní poděkovali a opustili chaloupku. Teprve venku všichni jako zázrakem ožili, jako by z nich spadla nějaká tíseň. Kdoví, čím to bylo.
S průběhem výpravy byli nakonec všichni spokojeni. Jen třetí den se po cyklistické stránce moc nevydařil. Budeme to muset příští rok napravit. Tož tak.
Soubor ke stažení [ velikost: 64000 B ]