CTS Smršť

19. ROČNÍK VÝPRAVY ZA POZNÁNÍM - cestovní zpráva 2013

 

 

 

SLEZSKÁ HARTA 2013

 

 

… putování krajem sopek, přehrad a břidlice …

 

* cestovní zpráva *

 

     Odjezd na letošní výpravu byl tentokrát poněkud zvláštní. Sraz byl ve Vikýřovicích u bývalé STS, což nejlépe vyhovovalo směru naší cesty. Opět jsme očekávali něco rádoby vtipného od pana Miloše, který si pokaždé vymyslí nějaký odjezdový humor, aby zaplašil chmury z tváří zodpovědných řidičů. Letos opět nezklamal, ba co dím, extrémně překvapil. Zřejmě, aniž sám chtěl. První podezření padlo, když se jeho expediční vozidlo ukázalo s posádkou pouze dvou mužů a dvěma bicykly. To jsme již tušili, že se chystá onen zmíněný žert. Posádka vozidla se jala dušovat, že jsou opravdu kompletní. Nevěřili jsme, samozřejmě. I když oba muži vypadali docela přesvědčivě. Počali jsme se rozhlížet, odkudpak se asi vtipálek i s kolem objeví. Nejel a nejel. Pořád nic. To už jsme silně znejistěli. Při bližší kontrole zavazadel tohoto vozu se ukázalo, že se asi opravdu něco děje. Vskutku zde jedno zavazadlo chybělo. Bylo jisté, že něco není v pořádku. Dřívější náznaky, že pan Miloš má nějaký problém, jsme nepovažovali za relevantní. Nyní jsme byli nuceni si celou hrůzostrašnou baladu o tom „Kterak zocelený cyklista padl až na dno samé“, vyslechnout až do trpkého konce. To bylo tak:

     Jelikož letos se nějak nedařilo dát dohromady důležitý předodjezdový brífink, pan Miloš se iniciativně a radikálně rozhodnul věc řešit. Budiž za to pochválen. V pondělí ráno avizoval všechny zúčastněné, a ti se opravdu odpoledne sešli na daném místě. V restauraci se probraly všechny podstatné záležitosti, jakožto i narozeniny pana Františka. To byl asi ten okamžik, kdy došlo k morálnímu zlomu. Podávané fernety některé účastníky brífinku natolik oslovily, že se chutě pustili do jeho zvýšené konzumace. Posléze cti dbalí členové postupně opouštěli restaurační zařízení. Další líčení této smutné události se ztrácí v mlze. Dle útržkových informací vše proběhlo asi takto: když odjížděla podroušená skupinka na kolech domů, její cesta byla jen krátká. První kolega padl asi po sto metrech. Sice se mu nic moc nestalo, ale vypadly mu důležité osobní věci z košíku. Není divu, že tuto ztrátu zaregistroval až doma v Malíně. Následovala cesta zpět a tím i vystřízlivění. Kupodivu se všechny věci na místě našly.

     Ne tak dobře dopadl druhý kolega. Sice dojel asi o padesát metrů dál, než první odpadlík, ale tento svůj krkolomný pád neměl zdaleka tak pod kontrolou. Poté, co lehce brnknul řidítkem o plot, ztratil jezdec vládu nad svým strojem a události dostaly rychlý spád. Anóbrž jsem nebyl přímým účastníkem této zajímavé atrakce, mohu jen reprodukovat informace od přítomných. Jump přes řidítka zřejmě neproběhnul dle představ jezdce, jelikož tento přistál na hlavě, respektive na obličeji. Tvrdost asfaltové vozovky slavila úspěch – vyhřezlé oko, které posléze zmizelo v otoku zvícího mordy Homera Simpsona (ale černé), několikačetná zlomenina žeber, odřeniny, naklepaná lebka a celková devastace tělesné schránky, již beztak zchátralé. Záchranné akce nemohu komentovat neb prameny se různí, ale lze konstatovat, že proběhla úspěšně. Oficiální verze zní, že kolega upadl v koupelně, a z toho vycházejme (viděl jsem foto a vypadá, jako by propadl světlíkem ze sedmého patra J). Tolik k této trapné záležitosti a již bych se k tomu nevracel.

     Tak zpátky na sraziště. Když jsme pochopili, že je výprava opravdu kompletní, naložili jsme kolo pana Mirka na vůz a vyrazili směr Bruntál. Hned po odjezdu začalo pršet. To nás potkalo cestou ještě několikrát. Celkově však přesun proběhl bez problémů. Ještě jsem se zapomněl zmínit, že dva nejzocelenější cyklisté vyrazili v poledne napřed po vlastní ose. Zavazadla jsme jim vezli. Tyto dobrodruhy jsme dohnali až večer těsně před autokempem Podhradí, kde jsme rozbili naši základnu. Ubytování sice nebylo na takové úrovni jako loni, ale na přespání to stačilo. Za zmínku stojí pouze toalety a kuchyňka, jež byly ve vzorném stavu, po rekonstrukci. Když jsme se ubytovali, pojedli něco ze svých zásob a zaplatili nocležné, usedli jsme do místní restaurace. Jídlo nebylo nic moc, ale polévky měli vydatné a pivo také šlo.

První den

     Jitro nás příliš laskavě nevítalo. Letmý pohled na ranní oblohu nevěstil nic dobrého. Bylo zataženo, ale zatím nepršelo. Po provedené ranní hygieně a vydatné snídani jsme naložili kola na vozy a dle programu vyrazili na přehradu Slezská Harta. Bylo tak učiněno proto, že na Slezskou Hartu je to 30 kilometrů a okruh kolem přehradní nádrže měří 50 kilometrů. To by bylo celkem 110 kilometrů na první den. Navíc jen na odpoledne, protože na dopoledne byla domluvena exkurze tohoto vodního díla. To jen pro pochopení.

     Po příjezdu na hráz zde už čekala další část výpravy, která přijela ze Šumperka pouze na exkurzi. Sejmuli jsme kola z vozů a po předchozí domluvě je uložili v garáži technického zázemí přehrady. Tím pádem jsme se o tyto nemuseli během exkurze strachovat. V devět hodin začala prohlídka. Pán, jenž nás provázel, byl ochotný a trpělivě odolával všetečným otázkám zvídavých účastníků. Prohlídka začala manipulační věží. Sotva jsme do ní vstoupili, okolní kopce zmizely v nízkých mracích a začalo nepříjemně pršet. Když slota pominula, přemístili jsme se zpět na hráz a poté pod hráz do vodní elektrárny. Zde bylo příjemné teplo a tak ti, kteří byli navlhlí, rychle proschli. Po prohlídce elektrárny jsme sestoupili pod hráz, abychom si prohlédli revizní štolu. Zde naopak byla pěkná kosa. Štolou jsme prošli pod celou hrází a vyšli na její druhé straně. Tím byla exkurze ukončena. Šumperská skupina odjela zpět nebo za svým dalším programem. Nám vydali zpět kola a poradili, že v Leskovci je pěkná restaurace, kde se dá najíst. Rozloučili jsme se, dali kola na vozy a odjeli do Leskovce.

     Během oběda se počasí trochu zlepšilo a tak jsme se rozhodli, že vyrazíme na plánovanou okružní cestu kolem přehrady. Přesunuli jsme se na parkoviště u vody, oblékli se do sportovního a vyjeli. Pouze jsme itinerář otočili a jeli ho v protisměru. Po levém břehu jsme jeli po cyklistické trase, ale byla divně značená. Takže místy jsme se pohybovali po břehu metr od hladiny vody. Abychom zůstali věrni mottu letošní výpravy, zastavili jsme se v Mezině na přírodní zajímavosti „Lávový proud u Meziny“. Poté jsme pokračovali přes Mezinu k Venušině sopce. Někteří nadšenci se vydali na vrchol. Když se vrátili, pokračovali jsme přes lesy k nové Pláni. Odtud bylo celkem dlouhé a nepříjemné stoupání do Roudného. Přes Bílčice jsme se dostali zpět na hráz a do Leskovce k vozům. Zde na parkovišti jsme se ve stánku lehce občerstvili, naložili kola a vrátili se do kempu.

     Na to, jak bylo dopoledne nevlídné počasí, nakonec vše dobře dopadlo. Plán dne jsme splnili, i když jsme se třikrát museli krátce ukrýt před deštěm. Ale ten nebyl tak silný, pod stromy zůstávalo sucho. Maximálně nás lehce osvěžil. Ujeli jsme 50 km. Večer si někteří soudruzi nakoupili nezdravé uzeniny a jali se je opékat v plamenech táboráku, kterýžto zkušeně rozdělali. Podle blažených výrazů ve tvářích jim zřejmě šmakovalo. Jiní šli do restaurace na polévku a pivo. Poté všichni znaveni postupně ulehli na lože.

Druhý den

     První, co jsme po ránu udělali, bylo pozvednutí zraku k obloze. Opět to nebylo nic moc. Během snídaně a příprav na cestu se však počasí poněkud zlepšilo, ale přesto většina borců zvolila teplejší variantu ošacení. Když byli připraveni i ti pomalejší, mohli jsme se vyrazit.

     Zpočátku byla jízda celkem příjemná, neboť jsme jeli po proudu Moravice po turistické značce. Poté jsme se od turistické značky ukázněně oddělili a pokračovali způsobně po cyklotrase. Časem jsme pochopili, že to byla zásadní chyba. Cíl obou tras byl sice stejný, ale cyklotrasa byla delší a zbytečně vedla přes kopec. Totéž se nám stalo i loni v Ralsku. Příště se už nenecháme zblbnout žádnou cyklotrasou. Bylo to zbytečné plýtvání silami.

     Když jsme se tedy opět napojili na turistickou značku, překvapil nás adrenalinový sjezd. Vůbec jsme nezáviděli protijedoucím kolegům, kteří se mořili s plně naloženými koly po kamenité stezce do brutálního kopce. Sjezd taky nebyla žádná sranda, ale určitě to bylo lepší. Ti neduživější z nás tuto část raději absolvovali po svých. Když jsme konečně sjeli do údolí k řece, jelo se o poznání lépe. Na malém přítoku Moravice si někteří úspěšně vyzkoušeli brodění. To jsme ještě netušili, že se jim to další den bude velice hodit. Při odjezdu zde pan Luboš zapomněl brýle, pro které se později potupně vrátil a kupodivu je našel. Odtud to byl už jen kousek k Papírenskému splavu, kde začíná Weisshuhnův náhon. Okolí splavu je velmi malebné. Ve vodě byly pozorovány pěkně macaté užovky. Vlastní náhon začíná tunelem ve skále, což dodává celému místu zajímavý ráz. Bohužel, voda v náhonu zrovna nebyla.

     Od splavu jsme se přesunuli, v rámci focení, k místu, kde náhon vyvěrá ze skály. Na krátkém nebezpečném úseku pan Marian přes veškerou výstrahu přecenil své síly a k obveselení všech kolegů se vrhnul přes řidítka ze srázu. Z počátku nám moc veselo nebylo, ale když jsme viděli, že se z rokle hrabe po svých, neubránili jsme se uštěpačných poznámek. Utrpěl pouze lehkou odřeninu levého kopyta a špinavý byl jak vepř. Když se posléze umyl v potoce a vypadal opět jako člověk, byl milostivě přijat zpět do kolektivu. Pokračovali jsme dále po pohodlné cestě kolem náhonu až před Žimrovice. Zde jsme náhon opustili a jali se zdolávat další kopec. To už bylo po silnici, ale provoz v těchto místech je nevelký a stoupání vedlo lesem.

     Po výjezdu na horizont mezi vesnicemi, byly kolem cesty velmi lákavé třešně. Těmto postupně téměř nikdo neodolal. Peloton se postupně rozpadal, a pod stromy se objevovali roztroušení cyklisté se spokojeným výrazem ve tvářích. V následující vsi se opět po chvíli čekání skupina spojila. K tomuto neplánovanému občerstvení se projevil rozdílný přístup. Až na dva extrémně ukázněné kolegy, kteří si ani nezobli, se všichni cpali, co to šlo. A jak jinak, samozřejmě pan František si ještě vzal kus stromu na cestu, aby se průběžně osvěžoval. Když se všichni napěchovali třešněmi, zákonitě se dostavila neodehnatelná žízeň. Naštěstí jsme brzy projížděli kolem pramene se sirnou minerálkou Jordán. Kupodivu většina z nějakých podivných obav si zde pití nedoplnila. Prý vydrží do restaurace. Divné.

     Ta možnost se naskytla vzápětí, když jsme dojeli k motorestu v Mladecku. Bylo poledne a tudíž čas oběda a tak bylo rozhodnuto. Pivo šlo, dršťková výborná, další jídlo též. Příjemně jsme si zde odpočali. Odtud bylo jen pár kilometrů do Jakartovic, nejvzdálenějšího místa této etapy. Tady jsme si chtěli prohlédnout břidlicové lomy. Na konci vsi jsme nakoukli do staré štoly, ale voda nám zabránila v delším průzkumu. Tak jsme se pustili po silničce do stoupání na hřeben nad vsí, kde se nalézají opuštěné břidlicové lomy. Zde jsme se poměrně dost dlouho zdrželi, anžto se toto malebné místo všem líbilo. V jednom lomu byla voda čistá tak, že pan František opět neodolal a vrhnul se střemhlav do vody. Tvářil se velmi spokojeně, přestože voda musela být studená jak prase. Když tento ukojil své plavecké pudy, pokračovali jsme v průzkumu. Pořídili jsme pěkná hromadná fota a připravili se na zpáteční cestu. A pak se to opět stalo.

     Jeli jsme po celkem pohodlné polní cestě, která nás měla dovézt do další vsi. Po chvíli cesta odbočila a v našem směru byl jen zarostlý a nepoužívaný úvoz. Rozhodli jsme se, že použijeme koleje, vytvořené traktorem. Už hrozilo nebezpečí, že se opět ocitneme na naší oblíbené „prasečí stezce“, když tu jsme se konečně ocitli na konci již zmíněného úvozu. Sláva. Zbývalo jen zdolat asi dvacet metrů, než se dostaneme na pěknou lesní cestu. To „jen“ ale představovalo dvoumetrové kopřivy a bodláky posílené šípkovým trním. Museli jsme. Kdo ještě dosud neměl žádný šrám, zde si ho mohl chutě opatřit. Ti odvážnější, s nižším prahem bolesti, proklestili svými spoře oděnými těly cestu křovinami a kopřivami. Po chvíli jsme již byli zase na asfaltce.

     Další trasa vedla do nepříjemně dlouhého kopce po hlavní silnici s větším provozem. Moc to neubývalo, ale museli jsme to vydržet. Poté následoval prudký sjezd do Slezské Harty. To už jsme byli opět v údolí Moravice. Tady si někteří zájemci prohlédli zříceninu kaple svatého archanděla Michaela, která tu zůstala po odsunutých Němcích.

     Odtud jsme sjeli na horní část kružberské přehrady s tím, že kolem vody se pěkně pojede až na hráz. Bohužel, nebylo tomu tak. Asi po pěti stech metrech se cesta od vody odklonila a zvedala se do prudkého kopce. Žádné nadšení nebylo, neb jsme měli v nohách přes padesát poctivých kilometrů. Nic se však nedalo dělat, nezbylo než zabrat. Kopec byl nekonečný, ale nakonec jsme se vrcholu dobrali. Z něj jsme pozvolna opět sjížděli k přehradě, když tu, kde se vzalo, tu se vzalo rozcestí. S tím se jaksi nepočítalo. Ani práce s mapou nebyla nic platná. Nakonec jsme se rozhodli, že zvolíme cestu přímou. Vypadala sice nejhůře, ale hlavně byla z kopce. Vyrazili jsme. Po sto metrech se proti nám vynořilo auto. „Vybrali jsme správnou cestu, když tu jede vůz“, pochvalovali jsme si naivně naši volbu. Jen tak pro jistotu jsme vozidlo s myslivci zastavili, abychom se ujistili, že opravdu jedeme dobře. Tito bodří zelení muži nás celkem rychle vyvedli z míry tím, že nám sdělili, že tato cesta nikam nevede. Poradili nám tedy, kudy dál. Naštěstí jsme se museli vrátit asi jen oněch sto metrů a poté pokračovat cestou, která se nám původně nejméně zamlouvala. K naší nelíčené radosti po sto metrech opět započal sjezd. Ten byl dlouhý asi deset kilometrů, což bylo velmi příjemné. Projížděli jsme pravým břehem kružberské přehrady až na hráz malé záchytné přehrady Lobník. Tady jsme posečkali na opozdilce a odpočinuli si. Odtud byl už jen kousek na hlavní hráz přehrady.

     Chvíli jsme se pokochali pohledem na pěknou hráz a pokračovali dál po proudu Moravice do obce Kružberk. Cesta vedla lesem a opět to byla velmi příjemná jízda. Za Kružberkem byl další kopec. Nebyl tak hrozný, ale síly už ubývaly. Když jsme z něj sjeli, ocitli jsme v lázních Jánské Koupele. Asi to bylo nedávno pěkné místo, ale v současnosti jsou všechny budovy prázdné. Začíná se zde projevovat zchátralost a devastace. Je zde pouze jeden stánek s občerstvením. Tak jsme něco nafotili a vydali se na poslední část cesty. Závěrečné stoupání ze Záluží už bylo na zdechnutí. To byla úleva, když jsme se konečně ocitli na vrcholu. Teď už jen asi tříkilometrový sjezd do kempu. Cesta byla lesní a kamenitá, dole nás pěkně bolely vytřepané ruce. Všichni byli šťastní, že již jsou zpět. Pouze je poněkud otrávila informace, že ráno si podle plánu tento sjezd dáme v protisměru. Ujeli jsme 77 km.

     Večer jsme opět pojedli něco ze svých zásob, někteří opět opekli, bylo pivko, polévka, někteří gurmáni si dali zmrzlinový pohár. Na krátkém brífinku jsme se usnesli, že poslední etapu trochu upravíme, jako vždy. Protože jsme museli dopoledne chatku vyklidit, nemělo by cenu se do kempu opět vracet. Takže se sbalíme už ráno.

Třetí den

     Poslední ráno už vypadalo dobře. Slunce svítilo a na déšť to rozhodně nevypadalo. Po snídani jsme dali kola na auta, předali chatky a odjeli. Vozidla jsme odstavili v Čermné ve Slezsku u hospody. Ve vsi, která byla na původní plánované trase. Tím jsme si ušetřili jedno odporné stoupání. Sejmuli jsme kola z vozů a dali se na cestu.

     Ze vsi jsme prudce sjeli po špatné asfaltce do údolí Budišovky. Zde se dříve také těžila břidlice. Pozůstatky bývalé těžby byly patrny všude vůkol. Jeli jsme po různých cestičkách a pěšinách po hranici vojenského prostoru Libavá, velice malebným údolím Budišovky a později i Opavy, do níž se Budišovka vlévá. Cestou jsme absolvovali několik brodů. Na jednom z nich nám pan Luboš připravil další vtipný okamžik, když akci nezvládnul a plácnul sebou do vody. Byl celkem v pohodě a ani z ní nespěchal ven. Jeho klid pominul ve chvíli, kdy ho kdosi upozornil, že si ráchá ve vodním toku brašničku s doklady, penězi a telefonem. Pán najednou jako zázrakem ožil a vyjel z vody jako had. Po této humorné vložce jsme spokojeně pokračovali dále. Cestou jsme minuli několik táborů, viděli pár prázdných vojenských budov na Hadinci a absolvovali další brod. Tentokrát byl z panelů a nikomu již nečinilo problém jej zdolat. Nakonec jsme dojeli do Klokočůvku. Zde jsme navštívili poutní místo Pana Marie ve Skále. Je tu i jakýsi posvátný pramen. Poté jsme popojeli o kousek dál, a jelikož bylo poledne, uvelebili jsme se na zahrádce v restauraci Švalmův mlýn. Protože nás čekal už jen návrat k vozidlům, nebylo kam spěchat. Poseděli jsme, dali si chutnou krmi a pivo. Nicméně nakonec jsme se přece jen museli vydat na zpáteční cestu.

     Protože jsme už od rána jeli jen z kopce, bylo nám jasné, že za takový luxus musíme draze zaplatit. Proto se nikomu z restaurace nechtělo. Ale nelze jinak - ke strojům.  Zkraje to celkem šlo, jeli jsme po rovince okolo kolejí, ale po pár kilometrech bylo zle. Cesta do kopce nebrala konce. Utěšovali jsme se, že toto je poslední zatáčka, a za ní už bude vrchol. Když se tak nestalo ani po desáté, dostavila se rezignace. Nakonec přece jen stoupání skončilo. Teď už jen pár kilometrů polní cestou po horizontu a jsme u vozů. Ujeli jsme jen asi 26 kilometrů, ale dostali jsme zabrat, neb se konečně udělalo i pořádné teplo.

     Opět jsme naložili kola na auta, převlékli se a vydali na cestu domů. Před odjezdem jsme se ještě dohodli, že bychom se mohli stavit  na sopce Uhlířský vrch u Bruntálu. Zastavili jsme v Moravském Kočově hned pod kopcem a většina si vyběhla na vrchol. Je tu pěkný kostel a daleké výhledy. Poté už jsme jeli až na Skřítek. Tady byla poslední zastávka a závěrečné rozloučení.

     Celkově lze označit tento ročník opět za úspěšný. Zkraje nám sice počasí moc nepřálo, ale nakonec se to zlepšilo. Ubytování také nebylo až tak špatné. Kdo ví, co nás čeká příští, dvacátý ročník.

Tak za rok!

 

= věnováno našemu indisponovanému kolegovi Milošovi =

Soubor ke stažení [ velikost: 29394 B ]

14. ROČNÍK VÝPRAVY ZA POZNÁNÍM - 2008 - itinerář9. ROČNÍK VÝPRAVY ZA POZNÁNÍM - 2003 - cestovní zpráva14. ROČNÍK VÝPRAVY ZA POZNÁNÍM - 2008 - cestovní zpráva13. ROČNÍK VÝPRAVY ZA POZNÁNÍM - 2007 - itinerář12. ROČNÍK VÝPRAVY ZA POZNÁNÍM - 2006 - itinerář11. ROČNÍK VÝPRAVY ZA POZNÁNÍM - 2005 - itinerář10. ROČNÍK VÝPRAVY ZA POZNÁNÍM - 2004 - itinerář9. ROČNÍK VÝPRAVY ZA POZNÁNÍM - 2003 - itinerář8. ROČNÍK VÝPRAVY ZA POZNÁNÍM - 2002- itinerář7. ROČNÍK VÝPRAVY ZA POZNÁNÍM - 2001 - itinerář6. ROČNÍK VÝPRAVY ZA POZNÁNÍM - 2000 - itinerář5. ROČNÍK VÝPRAVY ZA POZNÁNÍM - 1999 - itinerář2. ROČNÍK VÝPRAVY ZA POZNÁNÍM - 1996 - cestovní zpráva4. ROČNÍK VÝPRAVY ZA POZNÁNÍM - 1998 - itinerář15. ROČNÍK VÝPRAVY ZA POZNÁNÍM - 2009 - itinerář15. ROČNÍK VÝPRAVY ZA POZNÁNÍM - cestovní zpráva16. ROČNÍK VÝPRAVY ZA POZNÁNÍM - 2010 - itinerář.docx17. ROČNÍK VÝPRAVY ZA POZNÁNÍM - 2011 - itinerář16. ROČNÍK VÝPRAVY ZA POZNÁNÍM - cestovní zpráva bez fotek14. ročník výpravy za poznáním - 2008 - itinerář17. ROČNÍK VÝPRAVY ZA POZNÁNÍM - cestovní zpráva18. ROČNÍK VÝPRAVY ZA POZNÁNÍM - 2012 - itinerář18. ROČNÍK VÝPRAVY ZA POZNÁNÍM - cestovní zpráva 201219. ROČNÍK VÝPRAVY ZA POZNÁNÍM - 2013SEZNAM VÝPRAV ZA POZNÁNÍM19. ROČNÍK VÝPRAVY ZA POZNÁNÍM - cestovní zpráva 201320. ROČNÍK VÝPRAVY ZA POZNÁNÍM - 201421. ROČNÍK VÝPRAVY ZA POZNÁNÍM - 201520. ROČNÍK VÝPRAVY ZA POZNÁNÍM 2014- cestovní zpráva22. ROČNÍK VÝPRAVY ZA POZNÁNÍM - itinerář21. ROČNÍK VÝPRAVY ZA POZNÁNÍM - cestovní zpráva 201523. ROČNÍK VÝPRAVY ZA POZNÁNÍM - itinerář24. ROČNÍK VÝPRAVY ZA POZNÁNÍM - itinerář
Uživatelské jméno
Heslo