CTS Smršť

15. ROČNÍK VÝPRAVY ZA POZNÁNÍM - cestovní zpráva

ZNOJMO 2009 aneb " Chozé nepřijel"

 

* cestovní zpráva *

 

 

 

1. den - 3.7.

 

 

Letošní výprava za poznáním probíhala v poněkud vzdálenější lokalitě a proto jsme vyjeli již v pátek odpoledne. Sraz celé výpravy byl tentokrát v Dolních Studénkách u chaloupky páně Milana. Jelikož pan Jiří získal zaměstnání v odlehlé pustině, byl příjezd velitelského vozu, jehož byl osádkou, o několik málo minut opožděn.  A tu nebylo hanba některým jedincům tuto zanedbatelnou drobnou příhodu nechutně zneužít k nejapným poznámkám a k tvorbě komiksu nevalné úrovně. Jiným povolily nervy a jali se konzumovat alkohol již v prvních minutách výpravy. Po zkompletování celé skupiny a srdečném přivítání všech účastníků, byla upřesněna trasa přesunu a odjeli jsme po dálnici směr slunné Znojmo. S ohledem  na některé slabší řidiče byla kousek za Brnem učiněna krátká přestávka. Někteří zde opět doplnili pokleslou hladinu alkoholu v krvi na potřebnou úroveň a poté jsme již jeli přímo do Načeratic, kde jsme měli zajištěno ubytování.

Prostředí v penzionu bylo poměrně slušné, naše vozy jsme ustájili ve dvoře, do restaurace bylo pět minut chůze, do sklípku taktéž. Po zaparkování vozidel a obsazení lůžek jsme nelenili a vyrazili na průzkum restaurace. Paní vedoucí hostince byla vstřícná a přislíbila, že nás bude po tři dny živit. Jak pravila, tak i učinila. Strava byla zjevně domácí, soudě dle výborné kvality a velikosti porcí. Pivo bylo také dobré, konzumovali jsme jej v příjemném venkovním posezení. První večer jsme pozřeli chutný gulášek, ale pouze s rohlíky, neb knedlíky již nebyly. Po večeři a po vychlemtání něco málo piv, vytratili se někteří zhýralci vypátrat nejbližší sklípek. Tento byl opodál, pan sklepník byl ochotný a tudíž došlo k malé degustaci toho, co vydaly útroby sklípku. Při odchodu jsme si domluvili návštěvu na další den. Na to jsme se vydali na zpáteční cestu k penzionu. Dlužno podotknout, že někteří poněkud vrávoravým krokem. Po příchodu a provedení hygieny by se, jak je ve slušné společnosti zvykem, očekával přínosný kulturní program. Bohužel. Protože Chozé nepřijel, kulturní úroveň se rovnala nule. Někteří ještě nasáli něco alkoholu z vlastních zásob a poté se již všichni odebrali na lože. Noc proběhla poměrně v klidu až na pár rušivých momentů.

 

2. den - 4.7.

 

Těžká jsou rána opilců. Budíček byl sice stanoven na sedm hodin, ale to nikterak nezabránilo některým individuím, aby jim zvonil budík v šest hodin. Je neuvěřitelné, jak složité může být pro někoho umlčet nevhodně hrající mobil. Po tomto ostudném incidentu jsme ještě hodinku poleželi a poté jsme se jali vstávat, což překvapivě nikomu nedělalo velký problém. Avšak jak se během snídaně ukázalo, byli i tací, jež měli z předešlého večera drobné paměťové výpadky. Přes trapné popírání této skutečnosti byli usvědčeni kompromitujícími fotografiemi. Při rekapitulaci předešlého večera se není čemu divit. Považte: po příjezdu na místo se podávala slivovice na zklidnění nervů po cestě, poté v hospodě na žízeň něco orosených piv, do toho pan Milan poručil velké fernety, jelikož letos slavil významné zakulacené narozeniny, ve sklípku degustace chutných vín a nakonec šláftruňk. A už to bylo. Nakonec však vše dobře dopadlo. Také některé v noci obtěžovala drzá moucha. Jelikož nikomu z nás neulétla a nikdo se k ní nehlásil, musela být nekompromisně utracena.

Po snídani a po přípravě na cestu jsme se vydali na nejdelší trasu letošní výpravy. Nemohla být zkrácena, protože bylo nutno dojet až na Vranovskou přehradu, jež byla naším cílem. Bohužel již ve Znojmě se dostavil první defekt. To se sice stává, ale v tomto případě došlo k prozrazení špatné přípravy pana Mariana. Ten se sice pro tento případ profesionálně vybavil, pouze si vzal na patnáctky matice čtrnáctku klíč. Když jsme dostatečně pobavili jeho zmateným pobíháním po nejbližším okolí, byl mu posměšně zapůjčen správný klíč. Během opravy byl pro výstrahu častován urážlivými poznámkami kolegů. Dále už oprava proběhla bez problémů.

Zdálo by se, že pro dnešek jsou již veškeré prekérie zažehnány, ale to bychom nesměli mít ve svých řadách taková individua, pro něž je brífink a práce s mapou zbytečná nuda. A tak místo toho, aby sledovali jako většina pokyny pana vedoucího, dloubou se v nose a povykujíce chlípně hledí na kolem projíždějící cyklistky. Není tedy divu, že na prvním kruhovém objezdu zvolí špatný směr. A nebál bych se na tomto místě tyto přímo pranýřovat. Byli to pánové Jiří, Luboš  Zdenek. Aby toho ještě nebylo málo, jal se prvně jmenovaný plenit bankovní automat. Když tito po úspěšné telefonické navigaci opět dostihli hlavní skupinu zodpovědných a ukázněných cyklistů, vydala se karavana na další strastiplnou pouť. Slunce počalo nemilosrdně pálit do lysých i porostlých lebí a vozovku začal skrápět znoj zavalitějších mužů.

Až do Lukova se jelo po silnicích. V Lukově jsme najeli na bývalou signálku a po ní dále poli do Čížova. Na pokraji lesa za Lukovem nastal první nepředvídaný problém. Jakýs frustrovaný ochránce přírody umístil na kraj lesa zákaz vjezdu cyklistů. Takže místo přímo po silničce bychom museli jet po lesní blátivé cestě několikakilometrovou oklikou. Při nastavší práci s mapou se výprava rozdělila na dvě skupiny. První skupina by jela přímo zákaz nezákaz. Druhá skupina by také ráda jela přímo, ale respekt a bázeň ji velela jeti oklikou. Po krátké debatě první skupina s brbláním ustoupila od svého rebelského záměru a všichni jsme se vydali ukázněně do Čížova oklikou. Za Čížovem jsme si prohlédli zbytky železné opony a poté pokračovali dále. V lese nad Čížovem se trasa opět dělila. Při práci s mapou bylo dohodnuto, že opustíme původní delší plánovanou trasu do Vranova a mazaně použijeme tu kratší. To jsme netušili, jaký nás v lese čeká ošklivý humus. Byl by to celkem příjemný několikakilometrový sjezd nebýt toho, že zde předchozí noc asi vydatně pršelo. Cesta byla hnusná, samé bláto a kaluže. Písek si v našich převodech spokojeně chrupal. Na závěr sjezdu jsme se nad Vranovem opět ocitli na asfaltce signálky, po níž v její horní části tekl potok. Tak se aspoň opláchla kola od bahna. Zůstala jen zašvihaná lýtka vyjma zbabělců, jež oplývají blatníky. Po chvíli jsme se ocitli na rozcestí u visutého mostu. Čelní jezdci se zde rozhodli opustit pěknou cestu a vydat se přes  tento most a užít si terénu. Toho se jim i nám ostatním po chvíli dostalo v plné míře, neboť z důvodů upouštění vody z Vranovské přehrady se Dyje místy vylila ze svého stálého koryta a zaplavila cestu. Někde voda dosahovala až po pedály a převody skrápěné vodou si opět tiše vrněly.

Vranov jsme již projeli bez problémů a po vyjetí krátkého kopce tu už byla hráz přehrady. Zde jsme si vybrali jednu hospůdku s občerstvením. Požili jsme něco lehké stravy a doplnili obsah tekutin jak v útrobách, tak i v lahvích. Pak byla oddechová přestávka. Někteří se jali máchat zapařené žlázy v přehradě, jiní se jeli poohlédnout po okolí, další se jen spokojeně povalovali.

Dalším naším cílem byl známý hrad Hardegg, jež se tyčí v romantickém údolí na rakousko-české hranici. Po krátké poradě jsme se rozhodli mírně změnit trasu a k hradu se vydat po rakouském území. Po nepříjemném stoupání na rozžhaveném asfaltu k vranovskému zámku jsme vyjeli na horizont. Zde se přihodila prekérní situace. Odpovědnost za výpravu odsunula pana vedoucího na konec pelotonu. Tudíž první jezdci, nedbajíc dvou odboček, dovedli výpravu až do Šafova. Tím jsme najeli asi 15 kilometrů navíc. V Šafově si část jezdců jela prohlédnout starý židovský hřbitov, další jeli pomalu napřed k hranicím.

Po pěkných rakouských silnicích jsme pokračovali na Hardegg. To nám již pomalu ubývaly síly. K městečku pod hradem byl příjemný rychlý sjezd, který byl poté samozřejmě draze vykoupen krvepotným stoupáním. Samotný hrad je velmi malebný a fotogenický. Celkový umělecký dojem byl však znevážen některými spěchajícími jedinci. Než si stačili fotografové vyjmout své přístroje, ti již chvátali dále do kopce. To mírně rozladilo pana vedoucího jež se obával, že se zase pojede špatnou cestou.

Když jsme se vyškrábali na kopec nad Hardeggem, spatřili jsme za sebou bouři, která se za námi zuřivě hnala již delší dobu a kterou jsme dosud jen slyšeli. V rámci možností jsme zrychlili a prchali před ní po náhorní planině. Hromy a blesky, mraky sahali až k zemi. Nakonec jsme přece jenom zvítězili a bouře nás minula asi jen o 74 metrů.

Následoval další sjezd, jež nás dovedl do vsi Merkersdorf. Zde jsme opět rozhodovali o další cestě. Jedna vedla opět do kopce a druhá s kopce. Jelikož se síly opět zmenšili, překvapivě jsme se rozhodli pro jízdu s kopce ke hradu Kaja. Později jsme poznali, že naše rozhodnutí nebylo z nejlepších, ba odvážil bych se tvrdit, že bylo mylné. Pravda, hrad se nám sice líbil, ale bohužel asfaltka u něj skončila. Dále vedla jen blátivá cesta. Za suchého stavu by nenastal žádný problém, neboť cesta nijak prudká nebyla. Ale po deštích to byl hnus. Chvíli jízda, chvíli tlačba, tmavý les, síly a potraviny ubývaly, prostě zoufalost. Po několika kilometrech jsme se konečně dobelhali na původní trasu. Po šotolinové cestě jsme se dostali na asfaltku. Jako odměna za způsobená příkoří nás čekal několikakilometrový sjezd po pěkné silnici až do hraničního města Retzbach. Odtud už to bylo ke státní hranici co bys kamenem dohodil. Po překročení hranic se u některých jedinců dostavila krize a tak se zastavili občerstvit na benzince. Ostatní odjeli pomalu na ubytovnu. Po doplnění sil i ostatní vyjeli za nimi. A protože se hlad a žízeň neúprosně hlásily, šli jsme  hned do hospody na večeři. Domácí bramborové knedlíky se zelím a uzeným masem nám zachránili život. Po jídle a pár pivech jsme se odbelhali ke sklípku. Bohužel se nám tentokrát majitel nemohl věnovat a tak jsme se vrátili na ubytovnu s nepořízenou. Tak, jako předešlý večer, se opět nekonalo žádné velké ponocování. Když se pan vedoucí vydal s mapou do pokoje skupiny "B" zhodnotit den uplynulý a projednat návrh na den další, narazil na hlubokou tmu, z níž se ozývalo jen spokojené vrnění spáčů a ledničky.

Ujeto 105 km.

 

3. den -5.7.

 

Ranní rituály tento den proběhly o poznání klidněji než den předešlý. Asi to bylo tím, že dnešní etapa bude poměrně kratší než ta předchozí. Opětovný průjezd Znojmem byl kupodivu bez problémů. Město jsme projeli celé po hlavní silnici v odporném provozu. Každý jel dle svých možností a setkali jsme se za Znojmem v obci Hradiště. Po krátkém odpočinku jsme už opustili silnici a polní cestou jeli až na kraj lesa. Zde se nám naskytl krásný pohled na Znojmo. Když jsme se dostatečně pokochali, vjeli jsme do lesa a mírným sjezdem se po několika kilometrech dostali na vyhlídku Králův stolec. V hlubokém lese jsme míjeli skupinky houbařů, jež obtěžkáni nůšemi s houbami opouštěli les, rozšafně na nás pokřikujíce.

Králův stolec je pěkná a romantická vyhlídka na horní konec Znojemské přehrady. Voda v ní byla nechutně kalná, což bylo zjevně způsobeno již výše zmíněným upouštěním Vranovské přehrady. Takže stříbrná stuha se nekonala. Na tomto místě jsme pořídili několik společných fotografií a prohodili pár slov s domorodci. Další cesta se opět mírně svažovala směrem ven z lesa, což jsme si velmi pochvalovali. Během jízdy bylo možno v lese pozorovat velké množství volně rostoucích hub.

Dalším místem na trase byla zřícenina německého vodního mlýna, jež se zove "Andělský". Pánové Milan a Jiří se zvídavě vydali na jeho průzkum. Obrovské množství statných kopřiv však jejich počínání nepřálo, takže se za okamžik vrátili. Když jsme se již hotovili k odjezdu, nejmenovanému kolegovi se náhle nějak přitížilo a s vlajícím papírem v ruce prudce vyrazil v houštinu. My ostatní jsme zatím pokojně čekali než onen učiní, co jest třeba. Po chvíli někdo mírně zneklidněl a pravil: "Asi se někde v poli nad lesem převrhl fekál". To již nevěřícně zavětřili i ostatní. Bylo podezřelé, že i ptáci přestali zpívat. Nad mlázím a dolíkem, v němž nešťastník dřepěl, se vznášel podivný fialový opar. Po výkřiku "Spas se, kdo můžeš!" se ostatní vrhli k bicyklům a kopeček vyjeli jak závod míru. Když nás kolega dohonil, byly na něj vrhány nevraživé pohledy a poznámky. Ten, nedbajíce posměšků, se jen blaženě usmíval. Zjevně se mu v dolíku zadařilo a nebo se tam něčeho nadýchal.

Od zamořeného lesa jsme rychle odjeli polními cestami do obce Podmolí. V jednom místě vedla trasa přes bývalou vojenskou střelnici, což bylo ještě po letech patrné. Před Podmolím se jedna část výpravy vydala na průzkum vojenského bunkru a druhá část se jala plenit chemicky ošetřené hrachoviště. U Podmolí, kde se vzal tu se vzal, pěkný rybníček a vedle ještě pěknější občerstvení. A protože se blížil čas polední, zaujali jsme místa u hodovního stolu sroubeného z klád a dala se do konzumace chutné krmě, jíž občerstvovací budka oplývala. Poté, příjemně nasyceni a svlaženi, odjeli jsme směrem k vinici Šobes.

Naše předčasné obavy z prudkého stoupání na vinici se ukázaly jako liché. Jelo se v podstatě po rovině a před vinicí byl dokonce prudký sjezd. Cestou jsme několikrát měli možnost se pokochat výhledy na meandry Dyje, jež se vinula pod námi. Zajímavá byla i vyhlídka zvaná Železné schody.

Na samotném Šobesi byl značný pohyb cyklistů i turistů. Ve slunečné stráni mezi vinicemi byl stánek, ve kterém bylo možno okusit něco vzorků místních vín. Někteří z nás tak bezostyšně učinili a hodnotili produkty jako velmi chutné. Zvláště savignonek se urodil. Když jsme se dostatečně nasytili zdejší atmosférou, dali jsme se na další cestu. Po krátkém a krkolomném sjezdu pak následovala pěkná cesta kolem Dyje. Zde se stala malá nehoda. Panu vedoucímu skočila z křoví pod kola vzácná stromová užovka asi metr dlouhá. Ten sice okamžitě zareagoval a nadhodil přední kolo, zadní však nestihl, neb již není tak svižný. Za ním jedoucí a kochající se pan Miloš nebohého plaza také přejel. Ten sic přejetý, přece jen zmizel v podrostu. Snad matka Příroda promine.

Po tomto malém incidentu jsme přejeli další lanový most, po krátkém stoupání projeli obcí Havraníky a najeli na signálku, po níž jsme přijeli do Šatova. Za Šatovem jsme si z venku krátce prohlédli bunkr s muzeem a pak jsme se již vydali do vsi, vyhledat pověstný malovaný sklep. Asi v polovině obce nás zákeřně přepadl déšť, blížící se svou intenzitou průtrži. Rychle jsme se ukryli v jakési barabizně, do níž místy zatékalo a po chvíli zde již dokonce zurčel potůček. Přesto jsme zůstali suší a po dešti opět pokračovali k sklepu. Měli jsme štěstí, zrovna tu nebyl žádný zájezd a tak nás hned vzali dovnitř. Po obligátním koštu jsme sestoupili po schodech do sklepa. Malby byly zajímavé a poutavý výklad průvodce byl pozorně vyslechnut, což u nás nebývá zvykem.

Po opuštění sklepa jsme sjeli zpět dolů do vsi a zakotvili u první vhodné restaurace. Zde jsme se občerstvili dle libosti a protože nás čekala jen cesta do Načeratic, nebyl důvod ke spěchu. Z restaurace jsme odjížděli každý dle vlastního uvážení a sraz byl až na ubytovně.

Tentokrát jsme už nebyli v časové tísni jako předešlý den. V klidu byla provedena hygiena a pak jsme spořádaně odešli do hospody. Tam nás netrpělivě očekával řízek uspokojivých rozměrů a chutný letní bramborový salát. Po večeři a obligátních pivech jsme se opět vydali ke sklípku. Tentokrát naše mise byla úspěšná. Byli jsme pozvání k prohlídce interiéru sklípku a pak jsme se usalašili venku a pokračovali v započaté degustaci. Po zlikvidování obsahu několika džbánků a zakoupení vína na cestu pro případ ztroskotání, jsme se v mírně bujaré náladě vrátili do penzionu. Večer taktéž "Chozé nepřijel" a tak jsme opět šli spát s ptákama.

Ujeto 52 km.

 

4. den - 6.7.

 

Poslední ráno. Mužstvo je vyrovnané a ukázněné. Asi je to tím, že poslední etapa bude nejkratší a navíc odpoledne se možná pojede domů. Naplánováno je pouze slabých 30 kilometrů. Pohled z okna však nevěstil nic dobrého, jelikož mírně pršelo. Během snídaně se však počasí umoudřilo a tak jsme mohli vyrazit.

Prvním cílem této etapy byl barokní vodní mlýn ve Slupi. Namístě jsme byli  ještě před otevřením mlýna. Po chvíli přijeli průvodci a tak jsme byli vpuštěni dovnitř. Expozice se všem líbila a někteří jedinci projevili takový zájem, že se nedalo rozeznat zda je opravdový či strojený. Všem se dostalo řádného poučení a po loňské prohlídce větrného mlýna máme obraz českého mlynářství ucelen. Pouze jsme marně požadovali historku "O vodníkovi a potrestané vrchnosti". Když jsme opustili mlýn opět pršelo. Vyčkali jsme v průjezdu mlýna až slota pomine a pak jsme odjeli směrem na Jaroslavice.

V Jaroslavicích pod zámkem jsme zastavili a fotili zámek, když tu začalo opět pršet. Proto jsme rychle vyjeli k zámku s tím, že se tam někde ukryjeme.  U zámku se znovu fotilo, ale úkryt žádný, neboť zámek byl uzavřen a střežen psem, jež měl zjevně pocuchané nervy. Tak jsme se zatím ukryli pod strom a čekali, co bude dál a jak se déšť zachová. Ten s námi zjevně asi nehodlal spolupracovat a tak jsme se urokovali, že déšť nedéšť, rychle sjedeme pod zámek do restaurace a tam se uvidí. A vidělo se. Nabídka potravin a nápojů vypadala příznivě, velké deštníky nás chránili proti dešti a tak jsme zde zakotvili. Dali jsme si chutný oběd a čekali, až přestane pršet. Během oběda stále pršelo a tak jsme zrušili návrat po signálce, jak bylo v původním plánu. Jakmile se počasí zlepšilo, vyjeli jsme zpět po silnici, po níž jsme přijeli. Protože hrozilo, že začne znovu pršet, jeli jsme každý podle svých sil, abychom byli v Načeraticích co nejdříve. Až na pár kapek jsme to všichni stihli.

Ujeto 27 km.

 

Po příjezdu už to šlo ráz na ráz. Naložili jsme kola na auta, zabalili svoje zavazadla, vyklidili ubikaci a vydali se na zpáteční cestu. Ta příjemně ubíhala. V Brně bylo velitelské vozidlo předjížděno expedičním vozidlem Ford. Totéž se opět událo za Brnem, což osádka Fordu zřejmě nechápala, jelikož neví nic o přesunech v časoprostoru. V 16. hodin už byly všechny vozy doma. Tento ročník VZP byl opět hodnocen pozitivně a již se těšíme na další.

Soubor ke stažení [ velikost: 69120 B ]

14. ROČNÍK VÝPRAVY ZA POZNÁNÍM - 2008 - itinerář9. ROČNÍK VÝPRAVY ZA POZNÁNÍM - 2003 - cestovní zpráva14. ROČNÍK VÝPRAVY ZA POZNÁNÍM - 2008 - cestovní zpráva13. ROČNÍK VÝPRAVY ZA POZNÁNÍM - 2007 - itinerář12. ROČNÍK VÝPRAVY ZA POZNÁNÍM - 2006 - itinerář11. ROČNÍK VÝPRAVY ZA POZNÁNÍM - 2005 - itinerář10. ROČNÍK VÝPRAVY ZA POZNÁNÍM - 2004 - itinerář9. ROČNÍK VÝPRAVY ZA POZNÁNÍM - 2003 - itinerář8. ROČNÍK VÝPRAVY ZA POZNÁNÍM - 2002- itinerář7. ROČNÍK VÝPRAVY ZA POZNÁNÍM - 2001 - itinerář6. ROČNÍK VÝPRAVY ZA POZNÁNÍM - 2000 - itinerář5. ROČNÍK VÝPRAVY ZA POZNÁNÍM - 1999 - itinerář2. ROČNÍK VÝPRAVY ZA POZNÁNÍM - 1996 - cestovní zpráva4. ROČNÍK VÝPRAVY ZA POZNÁNÍM - 1998 - itinerář15. ROČNÍK VÝPRAVY ZA POZNÁNÍM - 2009 - itinerář15. ROČNÍK VÝPRAVY ZA POZNÁNÍM - cestovní zpráva16. ROČNÍK VÝPRAVY ZA POZNÁNÍM - 2010 - itinerář.docx17. ROČNÍK VÝPRAVY ZA POZNÁNÍM - 2011 - itinerář16. ROČNÍK VÝPRAVY ZA POZNÁNÍM - cestovní zpráva bez fotek14. ročník výpravy za poznáním - 2008 - itinerář17. ROČNÍK VÝPRAVY ZA POZNÁNÍM - cestovní zpráva18. ROČNÍK VÝPRAVY ZA POZNÁNÍM - 2012 - itinerář18. ROČNÍK VÝPRAVY ZA POZNÁNÍM - cestovní zpráva 201219. ROČNÍK VÝPRAVY ZA POZNÁNÍM - 2013SEZNAM VÝPRAV ZA POZNÁNÍM19. ROČNÍK VÝPRAVY ZA POZNÁNÍM - cestovní zpráva 201320. ROČNÍK VÝPRAVY ZA POZNÁNÍM - 201421. ROČNÍK VÝPRAVY ZA POZNÁNÍM - 201520. ROČNÍK VÝPRAVY ZA POZNÁNÍM 2014- cestovní zpráva22. ROČNÍK VÝPRAVY ZA POZNÁNÍM - itinerář21. ROČNÍK VÝPRAVY ZA POZNÁNÍM - cestovní zpráva 201523. ROČNÍK VÝPRAVY ZA POZNÁNÍM - itinerář24. ROČNÍK VÝPRAVY ZA POZNÁNÍM - itinerář
Uživatelské jméno
Heslo